Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Nedokážeme si představit mnoho jiných důvodů, proč by toto auto mělo mít tak neobvykle střiženou kabinu, než aby z něj prostě šel strach. A nebylo to neopodstatněné, dokázal převážet těžké rakety.

Koncem 50. let 20. století vyvstala v Sovětském svazu potřeba těžkých kolových náklaďáků, které by byly schopny pracovat i v náročném terénu. Tato technika měla sloužit národnímu hospodářství nebo armádě. Ruská automobilka Zavod imeni Lichačeva (ZiL) zareagovala vývojem několika zajímavých experimentálních modelů, které vznikaly s jediným cílem - dosáhnout vzdálených míst, na která nevedlo nic, co by připomínalo silnici.

Po vývoji nikdy nevyráběného čtyřnápravového náklaďáku ZiL-134 stvořili sovětští inženýři podvozek následovníka podobné konstrukce. Nový projekt dostal označení ZiL-135 a zahrnoval soubor vozidel, které se lišily použitými motory, určením a některými dalšími prvky odvíjejícími se od plánovaného nasazení. Takto v roce 1961 vznikla na základě podvozku 135Je modifikace zvaná ZiL-135K, která pozbyla schopnosti plavat, ale zato přišla k možnosti nést těžké rakety.

Pozoruhodná byla už tím, jak vypadala. Kabina se ve své horní části neobvykle rozšiřovala směrem nahoru, čímž dávala vozu nezaměnitelný vzhled. Na první pohled nahání strach a marně přemýšlíme nad jiným smyslem takové designové úpravy - bůhvíjak aerodynamické toto řešení být nemohlo a že by řidič ocenil možnost naklonit se vpřed a vidět před vůz v o trochu lepším úhlu? To smyslem též nebylo, něco takového šoféři podobných trucků nemají ve zvyku. Vzhled je nicméně u takového stroje až druhotnou záležitostí, podstatné bylo to, co dokázal.

Tím hlavním byla průchodnost terénem, která ve své době neměla u tak těžkých strojů obdoby. Bez zajímavosti v tomto kontextu není, že jednotlivé nápravy s osmi kol nebyly vybavené tlumiči, o tlumení terénních nerovností se starala pružnost rozměrných pneumatik. Dvojice středních náprav zůstala blízko sebe ve středu tahače, první a čtvrtá náprava byly umístěny samostatně na začátku a konci automobilu. Tyto krajní nápravy dostaly řídicí mechanismus, což vozidlu umožňovalo dobrou průchodnost mimo cesty a malý poloměr otáčení.

O pohon se starala dvojice benzínových motorů ZIL-375Ja. Každý agregát o výkonu cca 180 koní pomocí hydromechanické převodovky poháněl kola na jedné straně do rychlosti až 55 km/h. Spotřeba paliva odpovídala 1 litru na 1 kilometr (nebo 100 litrů na 100 km, pokud to chcete klasičtěji), nádrže uvezly zhruba 500 litrů pohonných hmot, což znamenalo asi 500kilometrový dojezd na jedno natankování.

Pro potřeby umístnění rozměrného nákladu byl podvozek prodloužen na 13,5 metru, z toho náklad mohl mít délku 12 metrů. Kvůli novému rozložení byly motory přemístěny dopředu pod kabinu tříčlenné posádky. Komfort do jisté míry udržovaly vysokoprofilové pneumatiky na discích o průměru 20 palců se systémem centrálního huštění. Regulace umožňovala plynule měnit tlak od 0,5 do 2 kg/cm2.

Monstrózní vojenský off-road se sériově vyráběl od roku 1961 s možností nástavby odpalovacího zařízení 2P30 pro raketu P-5 komplexu FKR-2, tedy těžké rakety s doletem až 1 000 km, které mohly nést jaderné hlavice o síle až 350 kilotun. Pro srovnání, Hirošimu zlikvidovala jaderná bomba o síle asi 15 kilotun. Na vůz pasoval také odpalovací systém SPU-35B raketového systému Redut a podvozek byl přizpůsoben i pro převoz mobilních velitelských stanovišť.

Od října do konce prosince 1961 zlikvidoval ZiL pět podvozků modelu 135K cvičnými testy pro vládní účely, poté zahájil sériovou výrobu. Do jejího konce v roce 1964 vzniklo 55 těchto strojů, což je jistě působivá flotila - svého času žádná další země nic podobného nevlastnila ani v jednom provedení. Základní platforma se stala předlohou pro vojenská vozidla následujících generací, která slouží Rusku dodnes.

Foto: Archiv Autoforum, Valka.cz

Mirek Mazal