Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Vzít jaderný bombardér a místo bomb umístit mezi křídla sedadla a úložný prostor zní poněkud „sovětsky”. On to ale nakonec zase tak špatný nápad nebyl, z hlediska rychlosti, doletu a spolehlivosti fungoval stroj na jedničku.

V 50. letech 20. století procházel Sovětský svaz těžkým obdobím. Nejdříve se musel vyrovnat s demontáží režimu Josifa Stalina, současně přitom pokračoval ve vymezování se proti Spojeným státům v boji o světovou nadvládu. Američané na různých místech zeměkoule budovali letecké základny a umisťovali na ně nejnovější letadla, díky nimž mohli rychle udeřit prakticky kdekoli na světě. Sověti se až na malé výjimky museli omezit na vlastní území, v hangárech jejich základen ale na rozkaz čekaly mezikontinentální bombardéry.

Šlo o strategický čtyřmotorový turbovrtulový letoun Tupolev Tu-95, který mohl z arktických letišť odnést na celé území USA nukleární nebo konvenční nálože. Byl to nejrychlejší turbovrtulový letoun té doby a byl také velmi hlučný. Důvodem bylo to, že konce listů celkem osmi vrtulí se pohybovaly rychlostí přesahující rychlost zvuku.

Sovětská vláda v roce 1955 vznesla požadavek na vývoj dopravního letadla schopného doletět bez přestávky 8 000 km. Základem se měl stát právě bombardér Tu-95, a to pro jeho rychlost i spolehlivost. Výsledkem přestavby bylo největší a nejrychlejší dopravní letadlo své doby, které dodnes zůstává na špici i v trochu jiné kategorii - platí za vůbec nejhlučnější dopravní letoun všech dob.

První vzlet prototypu Tupolev Tu-114, jak se civilní verze nazývala, proběhl na podzim roku 1957, úspěšný zkušební provoz později dovolil plné nasazení. Sériová výroba nastala čtyři roky poté a standardní kusy využila především největší ruská letecká společnost, Aeroflot. Ta přepravila za desetiletí bez jediné nehody tři miliony cestujících na trasách dlouhých 130 milionů kilometrů, to je samo o sobě obdivuhodné.

Maximální rychlost dosahovala až 870 km/h pomocí čtveřice motorů Kuzněcov NK-12MV, každý o výkonu 11 033 kW (14 795 efektivních koňských sil). Bez doplnění paliva Tu-114 doletělo 9 tisíc kilometrů v maximální výšce 12 tisíc metrů. Do trupu dlouhého 54,1 metru se vešlo 120 až 220 cestujících a pět členů posádky. Rozpětí křídel dosahovalo 51,1 metru a hmotnost prázdného stroje kolísala mezi 91-92 tunami.

Pozoruhodné parametry na výtvor sovětského letectví, vládní předsednictvo mohlo být spokojeno. Delegace z východu na mezinárodních summitech konečně nemusely cítit křivdu při vystupování z podřadného letounu. Tu-114 v roce 1959 dokonce dopravilo sovětského vůdce Nikitu Chruščova na oficiální návštěvu do Washingtonu.

Od Chruščova to byl docela hrdinský čin - letadlo bylo tehdy ještě ve vývoji a konstruktéři na něm zdaleka nevychytaly všechny mouchy. On ale za každou cenu chtěl Američanům ukázat sovětský pokrok a do USA se vpravil s prototypem. Na palubě byli vývojáři, cestu letounu přes oceán lemovaly vojenské lodě SSSR připravené případně zahájit záchrannou operaci. Nakonec ale vše proběhlo bez větších potíží a Chruščov mohl být hrdý.

Jak jsme ale zmínili, Tupolev přes mnohá pozitiva nebyl bezchybný a jeho hlavní nedostatek zapříčinil konec jedné éry. Hlučné motory byly sice výkonné, ale zvukový projev a vibrace nebyly vhodné na dlouhodobé komerční užití, v tomto segmentu postupně převládly proudové jednotky, které se u kormidla drží dodnes. V polovině 70. let tedy Tu-114 sloužily už jen vojenskému letectvu, přepravu lidí zajistily Iljušiny Il-62. Přesto Tu-114 zůstává zapsaný v historii jako nejhlučnější dopravní letoun. A je to zápis, který jen stěží překoná cokoli modernějšího...

Zdroj: Mustard@Youtube

Mirek Mazal