Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Dva proudové motory na střeše lokomotivy znamenaly rychlosti hodně přes 200 km/h. Dnes se sovětský pokus jeví stejně fascinujícím jako úsměvným.

Že je Rusko zemí, kde zítra již znamená včera, se snaží ukázat například skutečně schopnými offroady Avtoros Šaman či šestikolkou Burlak. V dobách Sovětského svazu, kdy ona fráze z první věty vznikla, šlo ale o ještě pozoruhodnější díla - například obří náklaďák s pohonem 24x24, obojživelný Modrý pták či auto se šnekovým pohonem. Anebo proudovými motory poháněný vlak.

V roce 1971 ukázali Sověti stroj pojmenovaný SVL, což byla zkratka pro rychlý laboratorní vůz. V tomto případě to nebylo za účelem publicity, ale stvoření opravdu rychlého dopravního prostředku - toho vůbec nejrychlejšího svého druhu. Základem byla lokomotiva ER22, s úpravami pro lepší aerodynamiku, takže trochu připomínala japonský Šinkansen, který tehdy jezdil už sedm let rychlostí až 210 km/h. Rusové ale chtěli dál a bez elektřiny, která byla vzhledem k rozvoji infrastruktury pochopitelně limitujícím faktorem.

Nahoru tak putovaly dva proudové motory Ivčenko AI-25, které měly každý 14,7 kN tahu a byla jimi vybavena letadla Jakovlev Jak-40 a Aero L-39 Albatros. Celková hmotnost tohoto stroje byla 54,4 tuny včetně skoro neuvěřitelných 7,4 tuny paliva. Nejvyšší rychlost, které SVL dosáhlo, byla 250 km/h - na tu dobu fascinující hodnota.

Přesto byl projekt v roce 1972 zastaven jako neživotaschopný. Důvody se dají pochopit, vlak s proudovým motorem z podstaty nemohl být ani efektivním ani bůhvíjak praktickým dopravním prostředkem. Sověti ale podle dostupných informací z vývoje neodešly z prázdnou - jejich poznatky měly posloužiti při stavbě vlaků odlišné koncepce.

Pod tíhou konstrukce současných rychlovlaků se snaha Sovětů může zdát úsměvná, ale jsme na samém vrcholu studené války, kdy klíčový dopravní prostředek nemohl být závislý na elektřině. Tento vlak byl nejen rychlý, ale mohl se dostat rychle kamkoli, kam vedly koleje, i kdyby v zemi nefungovala polovina elektráren. Ze strategických důvodů to mělo svou cenu.

Jenže příčina, proč něco takového vůbec zkoušet, mohla ležet i v tom, že si v Kremlu někdo řekl, že „to dokážeme taky”. Ruský nápad totiž nebyl světově první. Psal se rok 1966, u nás se blížil vrcholu „socialismus s lidskou tváří”, ve Vietnamu se válčilo a v USA dostal někdo nápad připevnit na lokomotivu proudové motory a vyzkoušet, co to udělá.

Nebylo to ve skutečnosti nic složitého - projekt M-497 „Black Beetle” společnosti New York Central byl jen lehce modifikovaným vozem Budd RDC-3, který dostal aerodynamičtější příď a dva proudové motory na střechu. Ty byly z druhé ruky a byly to kousky General Electric J47-19, každý nabízející 23 kN tahu. Původně byly vyvinuty pro interkontinentnální bombardér Convair B-36. Výsledek se dostavil, na trase do Ohia „Černý brouk” dosáhl 295,60 km/h a stanovil tak rychlostní rekord pro lehkou železniční dopravu, který v USA dodnes nic nepřekonalo.

Údajně to tehdy byl jen výstřelek pro publicitu, který měl zlepšit image společnosti v očích veřejnosti. Fungovalo to, paradoxně nejvíce se toho ale chytli Sověti, kteří to rázem vnímali jako hozenou rukavici. Dost možná tak nepochopili skutečný cíl Američanů a rychlejší ve výsledku také nebyli. Od té doby tyto supervelmoci překonalo několik evropských zemí a hlavně Japonsko, kde se vlakem běžně svezete třísetkilometrovou i vyšší rychlostí.

Jenže pořád k tomu potřebujete nejen koleje, ale i „dráty” - ruský rychlovlak byl soběstačnější. Navíc se podívejte na výsledek - to je úžasné, dechberoucí monstrum, které by už kvůli své podstatě mohlo ovlivnit také svět aut. Nestalo se a ani pro zábavu si dnes proudovým vlakem místo autem nesjedeme. V tento sváteční čas jsme ale chtěli připomenout, že i něco takového se mohlo stát, kdyby se SVL nestalo jen slepou větví vývoje...

...teď už však jen dekády chátrá. Poslední dvě fotografe jsou z roku 1993, už tehdy byl vystaven na pospas přírodním živlům

Americký stroj se jmenoval M-497 „Black Beetle” a vznikl jen kvůli publicitě. Sověti jej ale vnímali jako hozenou rukavici

Petr Miler