Autoforum

/

Foto: Mobile.de

Moderní historie mnichovské značky se zdá být dobře známou záležitostí, o některých modelech ale ví jen nadšenci. Toto BMW je jedním z takových, důkazů o jeho existenci ubývá.

Nemusíte být zas až takoví fandové BMW, abyste si mysleli, že moderní historii mnichovské automobilky máte dobře zmapovanou. Řady 3, 5, 6 a 7 jsou jasná věc, později přišly i 8, 1, 4 a 2, nějaká eMka, pár SUV s písmenem X v názvu, sportovní Zetka a nakonec i elektrické a hybridní typy s „íčkem” ve jméně... Nezdá se to být až tak složité. Přesto existuje pár modelů, o jejichž existenci ví jen pár zasvěcených a přesně takový teď máme před sebou.

Může se zdát, že jde jen o další exemplář řady 7 generace E38, které jsou tu a tam stále k vidění i na českých silnicích, ale není tomu tak. Toto je velmi vzácná varianta L7 - nikoli 750Li či cokoli podobného, ale prostě jen L7 -, která nevznikla ani ve čtyřciferném množství exemplářů. Je to jedna z největších vzácností historie BMW a představovala absolutní vrchol mnichovské produkce své doby.

Verze L7 přišla na svět v roce 1997, tedy tři roky po zahájení výroby generace E38. Založena byla na dvanáctiválcovém modelu 750i, i ve srovnání s jeho prodlouženou verzí byl ovšem rozvor prodloužen o 25 centimetrů na 3,3 metru. Díky tomu se celková délka protáhla na 5,37 m. Základní řada 7 tak vedle L7 vypadala jako trpaslík, nabídnout totiž mohla pouze 2,93metrový rozvor a 4,98metrovou délku.

Veškeré prodloužení šlo ve prospěch prostoru vzadu, do dvojice komfortních křesel tak mohou usednout i 2,2 metru vysocí hráči basketbalu. Překvapivě však do Spojených států BMW L7 nezamířilo, místo toho bylo určeno pouze pro Evropu, Střední východ a jihovýchodní Asii. Během prvních dvou let výroby vzniklo 462 kusů, po faceliftu v roce 1998 bylo do roku 2001 vyrobeno dalších 437 vozů ve verzích s levo- i pravostranným řízením.

Modernizace ovšem byla vcelku umírněná, v rámci vzhledu se týkala víceméně jen předních a zadních světlometů. Standardem se pak ve všech případech staly hlavové airbagy, pod kapotou se však u provedení L7 nepohnul ani šroubek. Po celou dobu tedy vůz profitoval z 5,4litrového dvanáctiválce, který byl naladěn na 322 koní a 490 Nm. S tímto výkonem přitom vůz zvládal až 250 km/h.

Spíše než na jízdní dynamiku se ovšem provedení L7 zaměřilo na komfort, proto bylo možné uvnitř počítat s elektricky stavitelnými sedadly, zadními opěrkami pro nohy, chladničkou, televizí s tunerem a videopřehrávačem, přehrávačem na 6 CD či třeba navigací. Za příplatek byl k dispozici dokonce i fax, který by vám dnes pochopitelně nebyl k ničemu - tedy krom pořádání exkurzí do historie.

Od roku 2000 navíc BMW začalo nabízet i příplatkovou skleněnou stěnu, jenž mohla dělit řidiče a cestující vzadu, ta ovšem stejně jako fax není součástí vozu, který můžete vidět na fotkách níže. Ten pro změnu disponuje audiovizuálním systémem značky Lenco schovaným v sedadle řidiče, se kterým si může přehrát videokazety, pokud tedy ještě nějaké seženete.

Přímo tento vzácný stroj se nyní objevil v prodeji ze samotného závěru výroby s pouhými 44 tisíci km a ve stavu, v jakém jsme žádnou L7 dlouho neviděli. Auto vypadá jako nové a hovořit o výjimečné příležitosti je slabé slovo - je to jediná L7 na prodej široko daleko, navíc vizuálně skoro nedotčená a podle prodávajícího i technicky zcela bezproblémová. Ten dále říká, že auto bude nabízet jen do 20. září a pak už vůbec. Zní to jako prodejní metoda z teleshoppingu, ale třeba to myslí vážně.

Buď jak buď, auto je k mání za 45 tisíc euro, tedy asi 1,2 milionu Kč. To je vskutku vysoká částka na brzy 20 let starý vůz, ale podívejte se hlavně na prostor a luxus, který L7 nabízí cestujícím vzadu - něco takového zaujme i dnes. Bohužel, s velkým zájmem se tato varianta u zákazníků nesetkala, a tak L7 - ani žádné další BMW L - nikdy později světlo světa nepoznalo.

Zdroj: Mobile.de

Petr Prokopec