Autoforum

/

Foto: Ferrari

Ani Ferrari v poslední době nezažívá zrovna zlaté časy, což má hodně co do činění s tím, co a v jaké formě nabízí. Pokus „vykrást” F40 v této situaci nezní jako dvakrát dobrý nápad, za sebe ale řeknu, že coby pocta ikoně je i tato „falešná a prázdná” napodobenina povedená.

Rok 2025 nebude v historii maranellské automobilky zapsán zlatým písmem, to si v polovině října tohoto léta páně už můžeme říci jasně. Působení automobilky ve Formuli 1 je letos jedno velké fiasko korunované zatím nesmyslně vyznívající akvizicí Lewise Hamiltona, proslýchá se, že firma má poprvé po letech problémy s prodejem, což má negativní vliv na zůstatkové ceny aut, vytáhla nesmyslnou elektrickou prvotinu, se kterou rovnou předem kapituluje a na akciových trzích Ferrari před pár dny zaznamenalo největší propad v historii coby jakési sesumírování toho všeho.

Kopat dnes do Ferrari je tesy snadné, samo si lehlo na zem a vystrčilo zadek. A když vám povíme, že v rámci svého programu pro nejzámožnější klienty postavilo moderní připodobnění legendární F40 postavené na základě hybridní 296 GTB, je to rozhodně dobrý impuls k naleštění si bot s kovovou špičkou a napřáhnutí nohy k dalšímu kopanci. Ale auto nazvané SC40 nakonec není - alespoň z mého pohledu - takový nesmysl, jak se na první dobrou může zdát.

V rámci všech italských designových absurdit poslední doby vypadá zvenčí - navzdory použití poněkud nepříhodného bílého laku - jako docela dobrý mix moderny a klasiky, který F40 jasně připomíná a zároveň si na ni nehraje. Odkazů na F40 je tu spousta a někomu to může přijít moc, pokud se ale povznesete nad správný dojem, že tohle auto nemá s F40 fakticky nic společného a považovat jej budete jen za projev pocty, podle mě „funguje”. Jasně, všechno, co na F40 mělo nějaký smysl a technický důvod, je tu jen povrchní hra na totéž (třeba zelinkavé díly z kevlaru a uhlíkových vláken, potěmkinovské napodobení vyklápěcích světel apod.), ale po mém soudu jsou to citlivé a jemné vizuální odkazy bez ambicí být něčím víc.

Po technické stránce ostatně obecně není co řešit, vozu za základ posloužila technika zmíněné 296 stojící okolo hybridního třílitrového přeplňovaného šestiválce s výkonem až 850 koní. S ním a osmistupňovým dvouspojkovým automatem hrnoucím výkon na silnici jen přes zadní kola dokáže auto dosáhnout rychlosti 100 km/h za 2,9 sekundy, maximální rychlost dalece přesahuje 320 km/h. A není to jen o výkonu, aktivní aerodynamika a hromada elektroniky tu nahrazují to, co u F40 kdysi krotil jen ryzí řidičský talent.

K designu fakticky dodejme, že SC40 definují hlavně nízká příď, vizuálně široká stavba a výrazné pevné zadní křídlo, tedy přesně to, co definovalo i původní F40 sebou. Jak už padlo bílý lak zvaný Bianco SC40 míří trochu jiným směrem, ale proč ne. Uvnitř jde znovu o v detailech upravený interiér 296 plný karbonu a kevlaru a rudého čalounění alcantarou, opět připodobnění povahy interiéru F40. Na manuál samozřejmě zapomeňte, byť to by nakonec byl nejlepší odkaz na skutečnou ef-čtyřicítku.

Jestli se vám auto zamlouvá, posuďte sami, můj smířlivý pohled vám nevnucuji. Tak či onak si vůz stejně nebudete moci koupit, protože vznikl pouze v jediném exempláři, jehož přípravy pod taktovkou šéfa designu Ferrari Flavia Manzoniho trvaly přes dva roky. Ferrari cenu nezveřejnilo, ale raději se na ni ani neptejte - s ohledem na značku výrobce a exkluzivitu tohoto stroje očekáváme sumu v řádu stamilionů korun.

Zdroj: Ferrari

Petr Miler