Autoforum

/

Foto: Ford

Modrému oválu lze za jeho výkon zatleskat, ohromujícího času nedosáhl s žádným elektrickým poníkem pro jeden trik, který zvládne jediné ostré kolo a dál nic. Jenže bez triků jako takových si stejně nevystačil, tohle není zase tak výjimečný počin, jak firma naznačuje.

Loňský rok se na německém Nürburgringu nesl ve znamení přetahované dvou amerických automobilek. Nejprve Ford se svým extrémním Mustangem GTD zajel legendární Nordschleife za 6 minut a 57,685 sekundy, než jej překonal Chevrolet se svou Corvette ZR1X, která byla o víc než osm sekund rychlejší. Jenže podobně jako pouze čistě osmiválcová verze ZR1 (čas 6:50,763) se hybridní varianta neprodává v Evropě. Kvůli tomu byla Corvette vedením okruhu zařazena do kategorie experimentálních prototypů, jakkoli jde o standardní silniční auto.

Americkým králem Ringu tak vlastně zůstal Ford, který se nově rozhodl ještě posunout laťku ještě výš (anebo níž?). Automobilka ovšem do pohoří Eifel nepřivezla novou verzi Mustangu GTD, místo toho vsadila na supersportovní GT čtvrté generace. Ford se u ní přitom inspiroval závodním speciálem GT40 čtvrté generace, který v roce 1967 opanoval 24 hodin Le Mans. Proto ostatně bude vyrobeno pouze 67 exemplářů, kdy každý startuje na 1,7 milionech dolarů, tedy na 36,3 milionech korun.

GT čtvrté generace je přitom míněno jako rozlučka s tímto modelem, pročež se Ford spolu s firmou Multimatic nedržel nijak zkrátka. Došlo tedy na prodloužení rozvoru i karoserie, přičemž delší záď napomohla navýšit přítlak na více než 1 100 kilo při rychlosti 240 km/h a na takřka dvojnásobek při 320 km/h. Hmotnost vozu se ovšem díky hojnému využití karbonu snížila na 1 250 kg. Teoreticky se tedy čistě okruhové GT, které nemůže na silnice ani v Americe, ani v Evropě, dokáže za patřičně rychlé jízdy udržet i na stropě.

Vedle toho se ovšem čtvrtá generace dočkala také přepracované pohonné jednotky, neboť 3,8litrový šestiválec produkuje více než 820 koní. U silniční verze přitom dostáváte 3,5litrovou jednotku, která je o 160 kobyl slabší. Došlo ovšem také na úpravy podvozku, zatímco uvnitř lze počítat s „vykuchaným“ interiérem a pouze jednou sedačkou. Do té pak Ford usadil Frédérica Vervische, experta na Nordschleife, který už dvakrát vyhrál závod 24 hodin Nürburgringu.

Výsledkem spojení okruhového vozu a závodního jezdce je čas 6 minut a 15,977 sekundy, který je po Porsche 919 Hybrid Evo (5:19,546) a Volkswagenu ID.R (6:05,336) třetím nejlepším v kategorii prototypů. Zároveň se Ford GT stal nejrychlejším americkým vozem na Nordschleife a také nejrychlejším vozem Zeleného pekla s čistě spalovacím pohonem. Něco takového si potlesk jistě zaslouží, už jen proto, že GT si na rozdíl od Porsche a VW můžete skutečně koupit.

Na druhou stranu, právě s těmito vozy musíme Ford měřit, nikoli se zmíněnými verzemi Corvette, ostatně ZR1 už do Evropy dorazila, byť ne oficiální cestou. Chevrolet navíc při své návštěvě Nürburgringu neposadil za volant závodníky, nýbrž své techniky. Ti pak sice znají oba vozy skrz naskrz a pochopitelně nejsou žádnými nováčky, ovšem s Vervischem či třeba Timo Bernhardem a Romainem Dumasem, kteří odřídili Porsche a VW, se nemohou měřit.

Čas Fordu je tak trochu levá, protože na okruhový stroj zase není tak výjimečný. Vedení okruhu by se tak mělo zamyslet nad úpravou pravidel, protože srovnávaní GT s ZR1 je prostě házením jablek s hruškami do jednoho pytle. Tím schopnosti GT pochopitelně nechceme nijak shazovat, dosažených 6 minut a 15,977 sekundy je koneckonců čtvrtým nejlepším počinem v historii, který jen lehce zaostává za časem Stefana Bellofa při legendární kvalifikaci na závod 1 000 km Nürburgringu, jenž v roce 1983 činil 6:11,13. U okruhových speciálů jsou ale měřítka trochu jinde.

Zdroj: Ford

Petr Prokopec