Autoforum

/

Foto: Vauxhall

Do smutně fascinujícího kolotoče se dostává svět plný nařízení a přerozdělování. Automobilky pod tlakem politiků jdou do elektromobility po hlavě, když to ale drhne, chtějí další a další politickou podporu navzdory nezájmu zákazníků. Jsou v tom úspěšné.

Poslední lednový den roku 2020 Velká Británie jako první a dosud jediná země opustila Evropskou unii. Od tohoto kroku si obyčejní Britové slibovali samá pozitiva a sociální jistoty, jak jim ostatně politici slibovali. Poměrně překvapivě však došlo spíše na utahování opasků než na jejich povolování. Britská vláda se totiž rozhodla, že bude zelenější než Brusel a mimo jiné zavelela k revoluci, která ji měla vynést čelní místo v pelotonu zemí tlačících osobní dopravu k elektromobilitě. Protože ale politici už dávno ztratili kontakt s realitou, začíná být jisté, že pokud se plány nezmění, čekají Brity jen další problémy.

Jednou z podmínek rozchodu Britů a EU je, že od roku 2024 musí 45 procent hodnoty elektromobilu prodávaného v zemích Evropské unie vycházet z komponentů vyrobených na starém kontinentu, jinak přichází ke slovu cla. Problémem nicméně je skutečnost, že bateriové pakety dnes tvoří až polovinu hodnoty elektrických aut. Továrnu v Británii na jejich výrobu má ovšem pouze Nissan, který zvládá zásobovat jen sám sebe. A jakkoli je další podnik ve výstavbě, i ten poslouží pouze japonské automobilce.

Tuto situaci měl zvrátit start-up Britishvolt, který se těšil nemalé podpoře vlády. Společnost však letos zbankrotovala, neboť se jí nepodařilo získat dodatečnou finanční podporu. Její pozůstatky pak odkoupila australská firma Recharge Industries, ta nicméně dosud neodhalila ani nové plány. I kdyby nicméně pokračovala v misi svého předchůdce, podnik rozhodně nebude otevřen v řádu měsíců, do roku 2024 tak žádná lokální výroba baterií v Británii nebude.

Ve finále to znamená jediné - od příštího roku bude moci elektrická auta vyrobená v Británii za ceny nezatížené vysokými cly prodávat v zemích EU pouze Nissan. Něco takového se pochopitelně nelíbí konkurenci, mezi níž patří i koncern Stellantis. Že by si pomohl sám? Ale kdeže, v ekonomikách plných nařízení a přerozdělování je každý problém problémem politickým, a tak požaduje změnu pravidel.

Stellantis tedy konstatuje, že by termín pro zavedení oněch cel měl být odsunut až na rok 2027. „Pokud cena elektrických aut vyrobených ve Velké Británii bude nekonkurenceschopná a neudržitelná, naše aktivity v zemi budou zastaveny,“ uvedl koncern. Británie o tom ale sama rozhodnout nemůže, musí se domluvit s EU. A má k tomu slušnou motivaci - bývalý šéf Astonu Andy Palmer už dříve uvedl, že za stávajícího stavu v zemi ohrožena práce pro 800 tisíc lidí. A nemusí přehánět - vedle Stellantisu podobnými kroky přímo či nepřímo vyhrožují i jiní. Třeba koncern Tata Motors, který vlastní Jaguar a Land Rover, zvažuje stavbu továrny spíše ve Španělsku než v Británii.

Evropa nicméně není jediným místem, kde si velké automobilky začínají diktovat, jak mají vlády postupovat. Znovu Stellantis totiž tento týden zastavila stavbu továrny na baterie v Kanadě, kterou chystá spolu s korejskou firmou LG Energy Solution. Důvodem je podle ní nedostatečná vládní podpora. Stellantis totiž sice dohodu s politiky uzavřel již loni, ovšem poté přišel v USA „protiinflační” zákon, který situaci změnil. A tak Stellantis požaduje v podstatě stejnou míru podpory, jaké se později dostalo konkurenčnímu Volkswagenu. A vláda již uvedla, že „souhlasí s návratem k jednacímu stolu“.

Politický tlak spojený s elektrickou revolucí se tak začíná dostávat na novou úroveň, která jen dále roztáčí spirálu neefektivity. Politici nařídí něco, co je technicky a ekonomicky schůdné jen za cenu obrovských zřejmých i skrytých nákladů. Automobilky to vědí, ale přesto to akceptují s vidinou snazší existence pod „politickým deštníkem”. Když se pak věci začnou očekáváným způsobem komplikovat, protože lidem jsou vnucována drahá a nevyžádaná řešení, místo snahy o zrušení nesmyslných nařízení a návrat k racionalitě žádají automobilky jen další změny pravidel a další peníze „těch druhých”, aby neuskutečnitelné učinily uskutečnitelným.

Není to absurdní? Co přijde pak? Další a další takové kroky, dokud nezjistíme, že to opravdu nejde, až se ocitneme v situaci podobné té, která v 80. letech minulého století nastala na východní straně železné opony? Možná je to nevyhnutelné, lidé se z vlastních předchozích chyb zjevně poučit nedovedou.

Zdroj: Reuters

Petr Prokopec