Autoforum

/

Foto: Volkswagen

Je fascinující, jak daleko Němci nechali situaci zajít. Lidi pracující na výrobě aut tam platí tak štědře, že je to stojí až třicetkrát víc než jinde ve světě. S takovými náklady nemají šanci jako výrobní místo dlouhodobě přežít.

Luigi Catapano loni v září ukázal světu, co je to práce snů. Už dlouhých 25 let pracuje pro Volkswagen, přičemž ještě před ním našel uplatnění ve Wolfsburgu i jeho otec a děda. Divit se této věrnosti ale nemůžeme, neboť rodina si mohla dovolit každý rok šestitýdenní dovolenou v Neapoli. Dopravu jim přitom téměř ze 100 procent hradil VW, který zároveň po odpracovaných letech nenavyšoval pouze mzdu, ale třeba i počet dnů placené dovolené. Skoro to působí, jako by lidé pracující pro Volkswagen párkrát za rok přišli do továrny, přerovnali si nářadí na stole, napěchovali si batohy penězi a vyrazili na další dovolenou na jih skoro zadarmo.

VW si dlouho mohl dovolit žít nad poměry, neboť vysoké nejen personální náklady v Německu dokázal hradit mj. pomocí zisků dosahovaných v Číně. Jenže aktivity značky v Říší středu se začaly zadrhávat, načež lidovému vozu začalo téct do bot. Momentálně pak v nich má menší potopu a ústy svého šéfa říká, že německé aktivity jsou zralé na bankrot. Po tom asi VW nesáhne, bude si ale muset vybrat, zda zaměstnancům utáhne opasek o pár dírek, nebo přesune většinu výroby někam jinam. Aktuálně je totiž Německo vůbec nejdražší zemí, kde lze vyrábět auta, optikou personálních nákladů určitě.

Tvrdí to alespoň studie analytické firmy Oliver Wyman probíraná Handelsblattem, podle níž veškeré personální náklady vychází na západ od našich hranic v průměru na 3 307 dolarů neboli 73 500 Kč na vůz. To i vzhledem k současným cenám aut působí jako šílené číslo, které vynikne jen víc, pokud se podíváme na zbytek žebříčku. Třeba v takovém Maroku, které figuruje na jeho opačném konci žebříčku, jde o 106 dolarů čili 2 400 Kč na auto. To je takřka jednatřicetinásobný rozdíl, který ještě dále umocňuje masovost produkce. Vynásobte vše třeba 10 miliony vozů za rok, a rázem jste na 710,5 miliardách korun, a to jen v rámci jedné nákladové položky.

Ze studie rovněž vyplývá, že rozdíl mezi vozem vyrobeným v Německu a Číně může vyšplhat i na 7 800 dolarů (cca 173 000 Kč), což je částka, za jakou jste ještě před pár lety mohli pořídit zcela novou Dacii Logan nebo Sandero. Dnes jsou pak sice rumunské vozy dražší, ovšem stále je můžeme vnímat jako velmi dostupné - a jeden z důvodů se skrývá v datech společnosti Oliver Wyman. I v Rumunsku mzdové náklady na jedno auto vychází jen na 273 dolarů neboli na 6 100 Kč na auto. A to kus výroby probíhá v Maroku.

Je samozřejmě otázkou, jak moc jsou tato čísla přesná - například Slovensko je podle nich touto optikou dražší zemí než Česká republika, neboť v prvním případě tu máme 830 dolarů (18 500 Kč) a ve druhém 691 USD (15 500 Kč). Ale i kdyby konkrétní čísla dokonale precizní nebyla, poměry výsledky naznačují jasně. VW by si tak polepšil přestěhováním výroby do kterékoli ze zemí někdejšího východního bloku. Stejně jako se nemůžeme divit, že větší důraz poslední dobou klade na továrnu v Mexiku, kde na mzdy na jedno auto připadá 305 USD (6 800 Kč).

Ovšem i bohaté Spojené státy působí touto optikou jako země zaslíbená, neboť ve srovnání s Německem jsou tam tyto náklady méně než poloviční (1 341 USD/29 800 Kč). I proto třeba Audi zvažuje výstavbu nové fabriky, se kterou by vlastně zabilo hned dvě mouchy jednou ranou - došlo by jak na zlevnění výroby, tak na obejití vyšších cel zavedených USA. Spojené státy jsou navíc podstatně větší trh než Německo, pročež je vlastně i logické, jakou zemi má VW v rámci snahy o přežití tendenci upřednostňovat.

Přesně takové myšlenky by měly být varováním pro Evropskou unii, která svými regulačními tlaky jen přilévá olej do ohně. Prsty má i v deformaci trhu práce, navíc přidává nesmyslně vysoké náklady v dalších oblastech - v Evropě jsou velmi drahé energie i mnohé materiály. Malé auto vyrobené na starém kontinentu tak kolikrát stojí víc než luxusní vozy vyšší třídy v Číně. Zkáza při zachování statu quo tak nakonec nehrozí jen Němcům.

Zdroj: Handelsblatt

Petr Prokopec