Autoforum

/

Foto: Pixabay, CC0 Public Domain

Pochybujeme, že si něco takového přál, ostatně jej za to lidé mohou v případě uskutečnění takové změny snadno začít pranýřovat. Jeho vina to ale tak jako tak nebude, jde především o ukázku smýšlení současné německé společnosti.

Jsme dlouholetými odpůrci paušálních rychlostních limitů na silnicích, považujeme za nesmyslné a neospravedlnitelné. Raději na tomto místě zdůrazníme slovo „paušální”. Mluvíme tedy o obecných limitech platných vždy a všude, nikoli o těch lokálních, které upravují rychlost v určitých místech měst, v nepřehledných zatáčkách, na horizontech, u křižovatek apod. Takové smysl mají, ty paušální jsou nesmyslné z podstaty - však co má společného silnice první třídy 5 km za Prahou v pátek odpoledne za hustého sněžení s okreskou druhé nebo třetí třídy někde u Horní Dolní v úterý ve tři ráno za suché letní noci? Vůbec nic, limit je ale na obou místech zázračně úplně stejný.

Při každé podobné zmínce musíme také připomínat mnohými zapomenutý fakt, že prakticky nikdy a nikde - nevyjímaje Českou resp. Československou socialistickou republiku - nebyly tyto limity zavedeny s jakoukoli bezpečnostní motivací. Byly obvykle zavedeny po dekádách jejich rozvolňování a postupného rušení za současného poklesu počtu nehod a jejich následků. Obecná rychlostní omezení přišla jen kvůli nedostatku paliv, tedy v situaci, která nám dnes může být docela povědomá.

Do té doby vývoj automobilismu a silniční sítě dovoloval rychlostní limity zvyšovat, skutečně nezavdával důvod nutit někoho jezdit všude 90 nebo 130 km/h. Bavíme se přitom o 70. letech minulého století - jaká tehdy u nás jezdila auta, jaké jsme tedy měli silnice? A v neposlední řadě - kdo u nás tehdy vládl? Je naprosto absurdní, že i komunisté rychlostní limity postupně rušili, až je zrušili (krom jízdy ve městě přes den), neboť pro ně neexistoval žádný racionální důvod. A údajně svobodné země jen utahují šrouby, i když k tomu existuje důvod pořád stejný - žádný.

Lidé jsou od mala vychovávání v tak hutné atmosféře strachu z rychlosti, že nejsou schopni vnímat realitu. Zjednodušené poučky typu té, že auto brzdí z vyšší rychlostí X metrů místo Y, jsou sice fyzikálně správné, realita ježdění v běžném provozu je ale mnohem složitější než délka brzdné dráhy. Bohužel pro obhájce rychlostních limitů se dokola ukazuje, že plně soustředěný řidič jedoucí rychlostí, kterou sám považuje za vhodnou, je méně nebezpečný, než vystresovaný řidič starající se primárně o to, aby náhodou něco neporušil.

Je to ve své podstatě axiom, jehož důkaz dekády stojí hned za našimi západními hranicemi. Německé dálnice jsou z dvou třetin rychlostně neomezené a pořád se na nich jezdí rozličnými rychlostmi od 100 do 300 km/h. Být pravdou všechny ty úzkostlivé nářky nad rychlostí, jde o asfaltová jatka. Jenže nejde, jsou to bezpečnější dálnice, než jsou ty české. Jsou vzhledem ke kilometrovému výkonu dokonce jedněmi z nejbezpečnějších vůbec, na celém světě.

Přesto je nám už možná 20 let jasné, že tyhle časy skončí. Krátkozraké uvažování zas jednou zvítězí a je v podstatě jen otázkou, kdy se to stane, co bude oním finálním impulsem. S ohledem na výše zmíněné bezpečnostní argumentace obvykle nezabírá, je to od pohledu nesmysl. Sázeli jsme spíše na CO2-doktrínu, která si může dovolit říci, že dopravně bezpečné to možná je, ale celý svět to ohrožuje skrze globální oteplování. Ani to ale kupodivu dodnes nezabralo, teď je na světě nový argument: Passer, Radim Passer.

Českého miliardáře si nedávno všiml celý svět, když na německé dálnici jel až 417 km/h se svým Bugatti Chiron, a stanovil tak nový světový rychlostní rekord v jízdě po veřejných komunikacích. O pár let dříve při podobné jízdě s Veyronem jej většina lidí plácala po ramenou, tentokrát ale narazil a poznal, jak moc se svět od té chvíle změnil. Šla po něm policie a podala návrh na obžalobu, až státní zástupce nakonec přišel na to, že jet rychle po rychlostně neomezené dálnici opravdu není nelegální.

Abychom pravdu řekli, podle nás to bylo od Passera zbytečné. Bylo jasné, že to vzbudí odpor, bylo to zkrátka provokativní a byť bychom takovou věc klidně udělali, raději bychom se jí veřejně nechlubili. Na druhou stranu je třeba říci, že Radim Passer opravdu neudělal nic nejen nelegálního, ale ani zavrženíhodného - 417 km/h jel v ten správný čas, na tom správném místě, v tom správném autě a s tou správnou přípravou okolo. Nakonec je třeba vždy mít na paměti jednu věc - naprostá většina lidí nejsou sebevrazi a myslí už na své bezpečí.

Humbuk kolem této věci v mezičase utichl, hlasování o snížení povolené rychlosti v Německu změnu nepřineslo, teď se ale vše znovu vrací. Němečtí státní zástupci totiž právě s odkazem na Passerovu jízdu (a reálnou nemožnost něco takového zakázat) navrhují omezit rychlost na dálnicích paušálně na 200 km/h. Zní to rozumně, však dvě stě už je hodně, jistě se někde najde statistika, že rychleji stejné jezdí 0,17 % řidičů, tak to vlastně nikoho neomezí. Je to ale stejná, ne-li ještě větší hloupost než obvyklých 130 km/h.

Princip je jen jeden - paušální rychlostní omezení buď je, nebo není. Neexistuje žádná třetí cesta. Buď lidé jedou, jak uznají za vhodné, a sledují místní omezení, nebo sledují jen omezení. Pokud to bude 200 km/h, bude to snad horší než lepší. Je nám jasné, že německá policie bude rázem lidi jedoucí přes dvě stě považovat za největší světové nebezpečí, i když pojedou 220 km/h tam, kde tak bez problémů jezdili 20 let. A jestli se něčeho děsíme, tak je to řidič jedoucí 200 km/h a sledující tachometr.

Pokud takové omezení projde, očekáváme, že povede ke zvýšení počtu vážných nehod a stane se záminkou rychlosti dále snižovat. Jakkoli to nedává smysl, protože k nehodám povede právě ono zavedení paušálního limitu. Tak to ale zkrátka chodí, když řešíte problém, který neexistuje.

Jízda Radima Passera tedy může stát na začátku sledu událostí, které povedou k postupné „normalizaci” Autobahnů. Pan Radim za to asi rád nebude, na druhou stranu může vstoupit do dějin více, než očekával. Jednak kvůli událostem, které odstartoval. A jednak proto, že jeho rekord by už pak stěží kdy mohl být překonán.

Zdroj: EFahrer

Petr Miler