Autoforum

/

Foto: Ferrari

Nejlépe se dělají životopisná díla o těch, kteří už dávno nežijí, to se pak kreativitě meze skoro nekladou. V případě Enza Ferrariho ale bohužel pro Michaela Manna ring tak volný nebyl. 78letý syn Il Commendatoreho je pořád naživu a spoustu věcí pamatuje jinak, přesto je s filmem spokojen.

Tento týden míří do českých kin snímek Ferrari, pod který se podepsal režisér Michael Mann. S tím budu mít asi navždy spojené dva fenomenální filmy, a sice Nelítostný souboj a Collateral. V prvním zmíněném dochází na střet Roberta de Nira a Al Pacina, ve druhém pak byl poněkud neobvykle do role nájemného zabijáka obsazen Tom Cruise. Pokud jste jej ještě neviděli, svůj rest rozhodně napravte, neboť jde o jeden z nejlepších výkonů tohoto amerického herce. Co se Nelítostného souboje týče, za pozornost stojí hlavně scéna, ve které Val Kilmer přebíjí svou zbraň. Udělal to totiž natolik precizně, že jej za příklad dávají i američtí policejní a vojenští instruktoři.

Právě pozornost k detailům je Mannovi vlastní. A nejinak je tomu i v případě jeho nejnovějšího díla, které mapuje několik měsíců roku 1957. Ten je s italskou automobilkou spojen hlavně s černým písmem, a to kvůli tragickému závodu Mille Miglia. Ferrari jej sice vyhrálo a opanovalo dokonce celé pódium, ovšem samotné klání bylo poznamenáno tragickou nehodou Alfonsa de Portago, při které zemřel jak sám závodník, tak i jeho navigátor. A bohužel také devět diváků, povětšinou dětí. Tři dny poté tak italská vláda Mille Miglia ukončila, stejně jako veškeré závodění na veřejných silnicích.

Není to však to jediné, co se v onom roce 1957 odehrálo. Prakticky celý svět totiž v danou dobu zjistil, že Enzo Ferrari žije dvojím životem. Ten první byl spojen s manželkou Laurou a synem Alfredem „Dinem“, jenž ale naneštěstí o rok dříve zemřel na svalovou dystrofii. V rámci toho druhého pak měl Il Commendatore milenku Linu Lardi, se kterou zplodil druhého syna Piera. Protože však v Itálii byl rozvod až do roku 1975 nelegální, mohl Enzo druhého dědice uznat legitimním až po smrti Laury v roce 1978. Posléze mu pak odkázal 10 procent automobilky i okruh Fiorano.

Právě Piero se nyní vyádřil ke zmíněnému snímku o jeho otci jako jeden z mála lidí, kteří opravdu viděli do jeho soukromého života. Na jednu stranu potvrdil, že se Mann do značné míry držel historických skutečností, ovšem v některých ohledech si realitu přikrášlil tak, aby zvýšil dramatičnost filmu. Enzo Ferrari a Alfonso de Portago se tak poprvé nesetkali přímo před závodem, místo toho se znali od roku 1956. Mimo to Piero španělského závodníka nikdy nežádal o autogram, jednoduše proto, že tehdy to nebylo v módě. Není tedy ani pravda, že by podpisy pilotů jezdících v barvách Scuderie sbíral.

Kromě toho Piero vyvrací i skutečnost, že by Enzo byl ochoten obětovat pro vítězství úplně všechno, včetně životů závodních jezdců. „Chtěl vyhrávat, ale ne za každou cenu,“ říká Piero. Po tragédii na Mille Miglia tak dokonce měl v jednu chvíli zvažovat, že se závoděním definitivně skončí. „V pondělí ale přišel do továrny, předstoupil před zaměstnance a před techniky a sdělil jim, že se musí jít dál a musí zajistit, aby se takové nehody již nestávaly,“ uvádí. Jen tak prý našel odvahu, jak mohl ve svém díle pokračovat.

Samotný snímek má tuzemskou premiéru ve čtvrtek, na výpověď Piera ale čekat nemusíte. Považovat ji můžete za jakýsi předkrm, i když je otázkou, jak vám bude chutnat samotný chod. Venku jsou totiž první recenze, dle kterých je film občas nepříliš vtahující konverzačkou. Na samotný závod dojde až v jeho závěru. Jakmile se ale rozezní motory Ferrari, nepadne již proti brzy 81letému Mannovi, pro kterého jde dost možná o vůbec poslední životní projekt, jediné křivé slovo.

Zdroj: Ferrari

Petr Prokopec