Autoforum

/

Foto: MG Motor

Je fascinující, do jaké míry si místní špičky politiky a byznysu odmítají připustit, že se pustily do prohraného boje. A místo toho, aby udělaly krok zpátky, hledají další a další cesty, jak zamést celý problém pod koberec. Pokus upozadit čínskou konkurenci potají bez nových cel či jiných viditelných omezení je jen dalším krokem stejným směrem.

Ještě před pár lety nebylo až tak jednoznačné, zda Evropa potřebuje víc Čínu, nebo Čína potřebuje víc Evropu. Jenže sedmileté působení Ursuly von der Leyen v čele Evropské komise přineslo tolik zkaženého ovoce, že pochybovat dnes už není o čem. Obchodní deficit EU směrem k Číně loni přesáhl už 370 miliard Eur, za čímž stojí především zelená politika, která vedla k nekonkurenceschopnosti místních firem. V případě některých klíčových surovin je pak Evropa na Číně závislá dokonce až z 90 procent.

V deficitu je dnes ve vztahu EU a Číny dokonce už i automobilový sektor, který se dlouho jako jeden z mála držel v pozitivních číslech. Nic na tom nezměnilo ani zatížení čínských elektromobilů vysokými cly, protože tahle auta tu stejně nejsou dominantní - přibližně dvě třetiny čínských aut prodaných v zemích EU pohání čistě spalovací a hybridní motory. EU, která dál tlačí elektromobily jako smyslů zbavená s tím, že „EU je nejsilnější ve své historii”, což je asi největší vtip v historii, ale nechce přiznat, že vsadila na špatného koně, a pozici místních, stále méně konkurenceschopných výrobců se snaží dál uměle vylepšit.

Nová cla by byla jen další viditelnou kapitulací, a tak na to jde EU pokoutně. Podle Financial Times se tady Brusel měl obrátit na Peking potají s požadavkem, aby omezil export hybridních aut tamních výrobců na pouhých 15 procent celkových dodávek. Něco takového ale stěží projde, neboť od aktuálních asi 70 procent hybridních a spalovacích (předpokládáme, že ta by musela být uměle omezena též, jinak by tu končila hlavně ta) aut je takový podíl na hony vzdálen.

EU to prý staví jako snahu předejít obchodní válce, ta už je ale dnes v plném proudu kvůli zmíněným clům. Brusel je ale prý přesvědčen, že Říše středu couvne podobně jako svého času Japonci. Ti v roce 1986 přistoupili na obdobné restrikce, které platily po dalších třináct let, než byl export z Japonska do Evropy znovu uvolněn.

Nepředpokládáme ovšem, že by se Čína před EU podobně sklonila. A pokud ano, pak jen za předpokladu, že přijde s odvetnými opatřeními a dorazila už tak churavějící prodej Audi, BMW, Mercedesu, Porsche, Volkswagenu a dalších evropských špiček v Číně. I kdyby se tamní výroby omezení nedotkla, zrovna import spalovacích modelů všeho druhu ze starého kontinentu do říše středu je pro evropské automobilky pořád velmi důležitý.

Podobně jako řada ekonomických expertů se tak jen ptáme, kam až je EU v čele s paní Ursulou schopna zajít, než si přizná, že je totálně mimo realitu a problémy, které i dokáže pojmenovat, řeší recepty postavenými na zintenzivnění toho, co dosavadní problémy způsobilo. To nikdy nemůže pomoci. Evropa potřebuje méně zelené ideologie, méně regulací, méně restrikcí toho či onoho typu, aby její firmy byly schopné znovu efektivně uspokojovat přání zákazníků, ne politiků a regulátorů. Dokud si tohle odpovědné osoby neuvědomí, budou hrát předem prohranou hru, jejíž špatný konec budou podobnými umělými omezeními jen oddalovat a způsobovat další bolest nám všem.

Zdroj: Financial Times

Petr Prokopec