Autoforum

/

Foto: Bosch

Sami hovoří o „polykrizi”, neboť se současně sešlo několik negativních faktorů, které je posílají k zemi a nedovolí jim kloudně reagovat. Pokud pracujete pro firmy jako Bosch, ZF, Continental či Schaeffler, zvlášť pak v některých odděleních, nebude od věci si aktualizovat životopis.

Nejspíš nikomu neunikl boj, jaký se v Česku rozhořel kvůli větrným elektrárnám. Na jejich výstavbu tlačí Evropská unie, která v nich vidí energetickou soběstačnost. Přičemž zastánci obřích stožárů z vrtulemi na vrcholku jakýkoli sebevíc racionální odpor považují za projev sympatií s Ruskem. Většina z nich přitom na poli technických znalostí tápe natolik, že i výměna žárovky je pro ně nadlidský úkol. Opravdu tedy takovým lidem můžeme věřit, že větrníky jsou cestou k blahobytu a lepšímu životnímu prostředí?

Pokud na výše položenou otázku odpovíte kladně, doporučíme vám třetí díl první sezóny amerického seriálu Landman. V něm herec Billy Bob Thornton alias zástupce ropné společnosti vysvětluje, že větrníky nemají s ekologií nic společného a využívány jsou vlastně jen proto, že v mnohých částech USA zcela chybí elektrická infrastruktura. Hlučné vrtule jsou poté tím jediným, co se může postarat o dodávky elektřiny. To je ale skutečně po stránce pozitiv vše. A takový problém tu neřeším.

Negativ se vedle toho najde dost. Aby se až 122metrový kolos hned tak nezhroutil, je zapotřebí betonová základna o rozloze třetiny akru, která navíc míří čtyři metry pod zem. Výroba a stavba je tak nákladná, průběžně je navíc třeba spousta maziv, aby větrník vůbec zůstal v chodu. Životnost takového kolosu je pak 20 let, během kterých při nutné omezeném využití zdánlivě čistá elektrická energie kolikrát ani nedokáže vykompenzovat znečištění, které je spojeno s výstavbou a provozem. Jenže nic z toho politici nevidí, podobně jako mají zkreslené vnímání automobilové branže. Podle jejich názoru totiž tam, kde není výfuk, nejsou emise.

Environmentální stránku ale na moment dejme stranou. Tlak hlavně evropských politiků na přesun od spalovacího pohonu k tomu elektrickému je spojen i s dalšími negativy, která obvykle začínají u snahy poroučet větru dešti, v tomto směru vynucovat rozmach technologie, která není schopna zastat to, co zastat má.

I když podíl elektromobilů na prodejích v důsledku všemožných příkazů, zákazů, umělých zvýhodnění a znevýhodnění narůstá, elektrický pohon zdaleka neboduje tak, jak jeho proponenti předpokládali. Na konto vývoje ovšem zamířily stamiliardy, které není jak splácet. Výrobci tedy přistupují k razantním úsporám, které se mimo jiné projevují propouštěním lidí a zavíráním továren. Kromě toho se však automobilky snaží co nejvíce přiškrtit i své dodavatele.

Evropské firmy tak aktuálně čelí „polykrizi”, která z velké části vychází z výše zmiňovaného. Souběh nezájmu o elektrické modely, tlak automobilek na nižší ceny, bující regulace a rozmach čínské konkurence tlačí dodavatele automobilových firem do kouta. Podle evropské asociace dodavatelů CLEPA citované Auto News hrozí zánikem až 350 tisíc pracovních míst do roku 2030, a to skutečně jen na starém kontinentu.

Ohroženy jsou hlavně německé firmy, které ostatně již oznámily propouštění značné části personálu. Třeba ZF Friedrichshafen se do roku 2030 zbaví 7 000 lidí, hlavně pak těch, kteří pracují na elektrickém či hybridním pohonu. Schaeffler propustí 4 700 zaměstnanců kvůli nezájmu o elektrický pohon a podobně jsou na tom rovněž firmy jako Bosch a Continental, jejichž řady prořídnou u první zmíněné o 13 tisíc a u druhé o 11 tisíc lidí.

Čím víc se bude propouštět, tím horší bude kupní síla starého kontinentu. A výměnou za co? Za čisté ovzduší? O to tu přece vůbec nejde, emise CO2 nejsou o čistém vzduchu, v tomto případě je tlak EU dokonce kontraproduktivní. Dogmatické smýšlení Evropské unie vedoucí k umělému zdražování nových aut narušuje dosavadní pravidelnou výměnu starších aut za nová. Stále více lidí je tak nucena zůstat u svých starších vozů - anebo vybírat z ojetin - déle, než to dělali dříve, neboť na novější vůz nemají.

Podobně jako u v úvodu zmíněných větrníků tedy opravdu nelze hledět pouze na jednu oblast a zcela zanedbávat všechny ostatní. Upozorňujeme na to ale už roky a přemýšlet se některým pořád nechce. Nevzdáme to, ale někdy si člověk připadá spíš jako Don Quijot při boji s... větrníky.

Zdroj: Auto News

Petr Prokopec