Autoforum

/

Foto: Automarkt Allersberg, publikováno se souhlasem

Pokud se ptáte, na co se teď vlastně díváte, vězte, že jde o palubní desku. A ta „tyč” kousek pod ní je řadicí páka manuální převodovky spojená s motorem V6. Bizarní? Všechno ostatní na tomhle autě je stejné, proto ho také skoro nikdo nechtěl. Dnes je levnou šancí vystoupit z davu.

Zlí jazykové tvrdí, že Renault poslal tohle auto do výroby jen jako moderní alternativu hladové zdi. Prý potřeboval nějakou pracovní náplň pro zaměstnance staré továrny, kterým polostátní automobilka z politických důvodů nechtěla dát sbohem. Nevíme, jestli je to pravda, už samotný charakter modelu Avantime ale tento příběh dost podporuje. Šlo o mimořádně excentrické auto, z nějž mohl sériový model udělat jen blázen nebo zoufalec. A blázni obvykle u kormidel největších světových automobilek nestojí, tedy aspoň toho času nestáli.

Obecně vzato šlo o vůz moderního střihu, však crossovery kombinující různé styly karoserie jsou dnes obvykle úspěšné. Avantime šel touto cestou, dohromady ale slepil „špatné” typy automobilů - šlo o kombinaci luxusního sedanu, kupé a MPV. Francouzi jej postavili na platformě modelu Espace a podle automobilky měl nabídnout prostor kombíku a eleganci kupé, měl dokonce bezrámová okna a B-sloupek mu chyběl zcela. Řekli bychom však, že místo výhod a zmíněných koncepcí spojil spíše jejich nevýhody. Navíc působil opravdu zvláštně, zejména při pohledu zboku a zezadu.

„Chtěli jsme, aby člověk, který okolo tohoto auta jde, byl neustále ohromen,” řekl svého Thierry Metroz, který měl projekt Avantimu na starosti vozu. Svým způsobem se nepletl, jen si nejsme jisti, zda jakkoli větší množství lidí ohromoval v pozitivním smyslu slova. Šlo o kontroverzně pojaté auto, které bylo na sedan nebo kupé málo elegantní a moc vysoké, na MPV pak zase málo praktické. Dveře dostaly dvojité panty, aby se dovnitř snáz nastupovalo, přesto nelze říct, že by auto bylo v jakémkoli smyslu těchto slov dobře použitelné - byla to taková rozmařilá plachetnice pro dva, do které šlo naložit další dva lidi, bylo-li to nutné. Víc ale ne, uvnitř bylo místo právě jen pro čtveřici osob.

Úbytek sedadel byl prý součástí strategie vzniku luxusního automobilu výstředních tvarů. A normální na něm nebylo opravdu nic, nejen exteriér. Vnitřek vypadal jak z kosmické lodi a klasickým uspořádáním míchal jako barman šejkrem. Dokonce ani ovládání ventilace nezůstalo na obvyklých místech, přesunulo se na okraje palubní desky až skoro do výplní dveří. Na fotkách níže navíc můžete vidět verzi s ručním řazením, třebaže jde o model s šestiválcovým třílitrem, v podobném voze šílenost už tehdy. A normálně nevypadá ani ono řazení, je jako tyč z autobusu trčící vysoko do prostoru pro cestující.

Jízda nebyla o nic méně kontroverzní než všechno ostatní. U mnohých vyvolávala nepříjemné pocity kvůli nedostatečnému pocitu soukromí, vysoký posez a bohaté prosklení nebyly každému pochuti. A byť tlačítko, které otevře všechna okna a prosklenou střechu najednou, působí zajímavě, od pocitů „svlečenosti” posádky před okolím logicky též nepomáhalo. Motory byly neskromné jako všechno ostatní, přesto to na úspěch nestačilo, ani v nejmenším. Avantime byl navíc drahý, a tak ho nechtěl skoro nikdo - 8 557 kusů za něco málo přes tři roky výroby bylo na automobilku typu Renault té doby totální bída. A tak není divu, že to Francouzi s tímto autem hned poté raději zabalili.

Narazit dnes na tohle auto v bazaru je tak docela rarita, našli jsme po celé Evropě jen pár desítek kusů, z nichž většina neplatí zrovna za muzejní kusy, těch hezkých jsou spíš jednotky. Kdo by ale čekal, že vzácnost bude znamenat vysokou cenu, mýlil by se, slušné Avantimy jde koupit od nějakých 200 tisíc Kč a hezčí kousek na fotkách níže není velkou výjimkou. Úplně zánovní není, 112 500 zdokumentovaných najetých kilometrů za 23 let na světě ale na takové auto opravdu není moc. Je to tedy hodně zachovalý vůz, navíc ve skoro absurdní specifikaci - modrá barva karoserie, černo-béžový interiér, maximální výbava Privilege, šestiválcový motor, ruční řazení. Svět mnoho šílenějších sériových aut nepoznal.

I dnes v něm budete vypadat jako Jindřich Rajchl na srazu puritánů, přesto na něj stačí mrzkých 13 900 Eur, tedy asi 336 tisíc Kč - reálně zlomeček původní milionové ceny v docela „jiných korunách”. Stojí aspoň za to? Odpovězte si sami, jedno ale víme jistě: Holky budou pořád koukat. Nevíme, zda v obdivu nebo údivu, ale koukat jinam jistě nedokážou. Tak či onak je to unikátní šance zmocnit se excentrické rarity s nikoli nezajímavou technikou i výbavou ve velmi slušném stavu.

Zdroj: Automarkt Allersberg@Mobile.de

Petr Miler