Autoforum

/

Foto: BMW

Je to šéf firmy pro „udržitelnost”, a tak by pro podobné nápady měl hořet stůj co stůj. Realisticky si ale je vědom toho, že elektromobily prostě nejde nařídit všude. Lepší bude, když si lidé koupí moderní benzin či diesel, než aby jezdili s dekády starou ojetinou.

V poslední době stále více automobilek mluví o úplném přechodu na elektromobilitu, třebaže jakmile přijde na činy, jednají docela jinak. Otevřeně proti proudu jdou z velkých značek dlouhodobě jen BMW a Toyota, jejichž přístup lze považovat za realistický a nikoli populistický. Obě značky cílí na globální publikum, které dost možná na elektrický pohon nepřistoupí nikdy, natož pak v jakkoli dohledné době. Vše závisí nejen na ceně a použitelnosti, ale také na zdrojích energie a infrastruktuře. Obojí se zásadně různí nejen napříč kontinenty, ale i mezi jednotlivými státy stejných světadílů.

Toyota poukazuje zejména na rozvojové země, jako jsou státy Afriky, Asie či Jižní Ameriky, kde lze během několika málo let jen stěží očekávat, že elektrická aut kupovalo jakkoli větší množství lidí. Ostatně si stačí uvědomit, že Tesla, jejíž síť Superchargerů je asi nejrozsáhlejší na světě, v marocké Casablance teprve letos v říjnu slavnostně otevřela svou první stanici. Ta pak není její první pouze v tomto státu, ale na celém kontinentu. Jeho plné pokrytí je pak naprosto nereálné i proto, že mnohde elektřinu ani neznají.

Thomas Becker, šéf BMW pro udržitelnost, by měl být se zaslepenými podporovateli elektromobility zajedno už z titulu své funkce. Ale není a jasně říká, že nejde jen o problém Afriky a podobných končin. Velmi racionálně vysvětluje, proč BMW odmítlo připojit svůj podpis pod závazek skončit s benziny a diesely do roku 2040, a to nejen celosvětově, ale i v Evropě.

Jako jeden z mála jasně říká, že to není jen Evropa vs. zbytek světa, problémy jsou i v rámci zemí EU. Dle něj mohou na starém kontinentu uvažovat o plném přechodu na elektromobilitu leda Nizozemsko a Norsko, tyto trhy prý skutečně mohou být plně elektrické. Ve zbytku Evropy je to ale více nebo méně nemožné a nemusí nutně jít jen o chudé země.

Becker výslovně jmenuje Itálii, Rumunsko a Českou republiku, tedy jednu vyspělou bohatou západní zemi a dvě chudší, východnější. Podle něj je nereálné, že by v takových zemích bylo v jakkoli dohledné době možné prodávat jen elektrická auta: „Náš byznys není věcí objektivních potřeb,” říká Becker s tím, že prostě nelze podnikat podle toho, co je třeba z nějaké vyšší vůle. „Tohle je věc volby,” dodává.

Připouští sice, že Italové jsou trochu oportunističtí („Nejsme si jisti, zda v Itálii udělají, co je třeba. Tito lidé zkrátka čekají, až jim někdo pošle peníze, aby to provedli, sami od sebe to neudělají,“ říká Becker), spousta zemí ale na něco takového nemá prostředky. A pokud v nich nařídíte elektromobily, bude to mít přesně opačný než kýžený efekt - lidé budou jen déle používat ojetiny. „Nikdo nezakáže auta, která už existují a v Evropě jsou dnes v průměru 11 let stará. Takže je lepší, když si lidé koupí dobré spalovací auto, třeba na jihu Itálie, než aby dál řídili ojeté,” říká dále Becker.

A nepotřebuje ani doktorát (který mimochodem má) k tomu, aby na to přišel. Stačí si uvědomit, že dle dat ACEA je dnes z 224 237 evropských dobíjecích bodů 29,7 % (66 665) v Nizozemsku, 20,4 % (45 751) ve Francii a 19,9 % (44 538) v Německu. Na 23 % rozlohy Evropské unie tak připadá 70 % všech stanic.

Rozdíl mezi vedoucí trojkou a zbytkem Evropy je přitom propastný. Na zmiňovanou Itálii, která je přitom v žebříčku na čtvrtém místě, totiž připadá již jen 5,8 % neboli 13 073 stanic. Nicméně třeba Rumunsko, jehož rozloha je šestkrát větší než v případě Nizozemska, disponuje pouze 493 dobíjecími body, jenž odpovídají pouze 0,2% podílu. Ještě hůře je na tom pak Řecko, kde je stanic pouze 275, Bulharsko (194), Litva (174), Malta (96) a Kypr (70).

Lidé v těchto zemích by museli za dobíjecí stanicí cestovat v průměru 200 či více kilometrů, načež asi nikdo nemůže čekat, že budou mít o elektrický pohon zájem. Totéž pak lze tvrdit i o Polácích, již mají k dispozici pouze 1 691 stanic. Jde přitom o zemi, která je dokonce osmkrát větší než Nizozemsko, za dobíjením by pak lidé museli cestovat v průměru 250 km. Reálné možnosti spousty aut by jim tak nevystačily ani na cestu ke stojanu a zpátky domů.

I Beckerův pohled jen připomíná, jak absurdní je tlak na stoprocentní elektromobilitu napříč kontinentem. I kdyby existovala dostupná a rozumně využitelná auta (což neexistují), i kdyby se naprostá většina elektřiny vyráběla z obnovitelných zdrojů (což se nevyrábí), pořád je většina Evropy v situaci, kdy řada lidí ani nemůže uvažovat, že by si takové auto koupila. Zákaz moderních benzinů a dieselů tak opravdu nic nevyřeší, přesto si nejsme ani trochu jisti, zda k němu EU přesto nepřistoupí. Na zdravý rozum už se v Bruselu nějakou tu chvíli nehraje.

BMW by pochopitelně velmi rádo prodávalo vozy typu iX xDrive50 jako na běžícím pásu, uvědomuje si ale, že to ve většině světa není schůdné. A razantní zlepšení hned tak nepřijde. Foto: BMW

Zdroj: Dezeen, ACEA

Petr Prokopec