Autoforum

/

Foto: Rolls-Royce

Je to tragický obrat, kterým se nakazil téměř celý obor. Pokud chcete bezpečně poznat, že nějaké auto zrovna nejde na odbyt, všímejte si záplavy nekritických recenzí přicházejících často v nijak jinak neospravedlnitelný čas.

Automobilová žurnalistika nikdy nebyla tak kritická, jak bych si představoval, jak bych považoval za normální. Dáno je to hlavně tím, že lidé pohybující se v tomto oboru tvoří i v dnešní době relativně uzavřený klub postavený kolem drahých a pro mnohé obtížně dostupných produktů, které přitom kupuje prakticky každý. A s výrobci jsou často nerozlučnými dvojkami.

Zmíněnou kombinaci okolností totiž nenajdete snad v žádném jiném oboru. V případě ceny a šíře využití by to splňovalo také bydlení, ale po statisících sériově stavěné byty a domy (díky bohu...) neexistují. V případě ceny a obtížné dostupnosti by to splňovaly i mnohé jiné produkty, ale kupuje je hrstka lidí a kolem hodinek Audemars Piguet žádné velké médium nepostavíte. Pak je tu hromada široce využívaných produktů, kolem kterých velké médium z hlediska jejich uplatnění na trhu postavit lze, v jejich případě ale neexistuje téměř žádná bariéra, pokud o nich chcete psát.

Jistě chápete, kam mířím. Pokud chcete psát o autech a mít opravdu široký přehled, musíte si je půjčovat nebo kupovat. A půjčit je vám včas a v dostatečné míře dokáže pár subjektů, kupovat si je pro tento účel pak vyžaduje spoustu peněz. To jinde nemáte. I když budete psát o relativně drahé elektronice (mobily, televize...), jsou to věci obvykle za pár desítek tisíc, cokoli jiného od kosmetiky po jídlo je za drobné. To lze financovat a být skutečně nezávislý, v případě aut za statisíce až miliony je to mnohem těžší. Chce to odvahu a zázemí.

Většina novinářů jsou ale normální lidé a většina vydavatelství firmy pracující s drobnými maržemi, takže obvyklá cesta působení v oboru je úzce spolupracovat s automobilkami. Jak z toho pak může být dobrá žurnalistika? Někteří se snaží balancovat na hraně možného, většina ale prostě pochlebuje tomu, bez koho nemůže existovat. Výrobci aut a automobiloví novináři jsou obvykle víc než co jiného v symbiotickém vztahu - jeden potřebuje druhého. A podle toho vypadá jejich interakce, je to často jen trapné a nevěrohodné poplácávání se po zádech.

Nikdy bych nepsal o autech, kdybych v tomto musel existovat, přijde mi to vadné z podstaty. Začal jsem to dělat jen kvůli spolupráci s šéfredaktorem, který se do těchto pochybných vztahů nikdy nechtěl moc zaplétat a měl vždy dostatek možností nebýt na automobilkách závislý. A tomu jsme se s dalšími kolegy vždy snažili přispět, jakkoli je to ta náročnější cesta. Máme blízko k automobilovému průmyslu jako takovému v našich hlavních profesích a máme široký kontakt s oborem a jeho novinkami bez ohledu na to, zda se to nějakému PR manažerovi líbí nebo ne. Snad nejčastěji opakovanou větou šéfredaktora je, že naším zákazníkem je čtenář, ne automobilka. Kdo jiný tohle může s čistým svědomím tvrdit?

Takhle to skutečně většina médií nemá, přesto nikdy nebylo zvykem dávat to okatě najevo. Kritizovalo se. A když přišlo něco, co dalece míjelo preference zákazníků, i jindy devótní novináři to vycítili a smlsli si na tom. Proč? Protože i jim je nakonec nepříjemné „dělat někomu vola” a příjemné psát populární články. Jakmile tedy cítili, že jsou na koni, že něco bude kritizováno všemi okolo, zavzpomínali na svou kritičnost a dali to automobilkám sežrat. Protože věděli, že v takovém případě nebudou „potrestáni”. Když něco kritizuje jeden novinář, zbavíte se ho jako automobilka snadno - odstřihnete ho, zašlapete ho skrze všechny možnosti, které máte k dispozici. Když něco kritizuje 9 lidí z 10, těžko eliminujete celou novinářskou obec.

Ani to ale dnes nefunguje.

Se snahou vnutit elektrická auta maximu lidí, která se dalece nepotkává s jejich přirozenými preferencemi, přišlo do oboru ze strany výrobců mnohem víc arogance a agresivity. A v reakci na to ještě víc autocenzury. Automobilky začaly být citlivé na téměř jakoukoli kritiku čehokoli, hystericky reagovat i na potvrzování velmi oprávněných obav, což dál a dál roztáčelo spirálu nereálnosti reflexe reality ze strany většiny médií a jejich vzdalování od zákazníků. A v poslední době už to dospělo do fáze, kdy se hra kompletně otáčí.

Výrobci automobilů byli dříve ti, kteří říkali o svých voze pozitivní věci, a novináři tu byli za ty, kteří je částečně potvrzovali a přidávali negativní aspekty. Jak už padlo, nebyly z toho žádné velké filipiky, ale kdo chtěl, ten mohl aspoň mezi řádky zjistit, co by autor rád řekl a bojí se to říci naplno. Dnes už není jen nevhodné něco negativně komentovat, dnes už musíte pomáhat automobilkám s „roztleskáváním” a kritizovat ty, kteří „odmítají pochopit”, že se jako zákazníci „zmýlili”. Je to něco jako: „Tak vy blbci jste si nekoupili to skvělé auto!”

Je to tragikomicky protivné, ale vidím to stále častěji. A stále častěji to koreluje s tím, jak se danému autu na trhu nedaří, přičemž dáváno do kontextu je to s obvykle neaktuálními prodejními daty. Poslední případ je dokonale čerstvý - Jeff Perez z Motor1 se nám aktuálně už nadpisem svého test Rolls-Roycu Spectre snaží říci, že „nepotřebujeme dvanáctiválec” a že „nový výkonný vůz od Rolls-Royce lepší jako elektromobil”.

Už takové pojetí „recenze” je absurdní. To je jako říci: „Musíte jít podruhé do kina na F1: The Movie, i když vám napoprvé přišel jako totální brak.” A on to mimochodem je brak, což asi praskne, protože lístky do kina si může koupit každý... Přece není normální říkat lidem, aby nevěřili svému úsudku, svým pocitům, aby zahodili své zkušenosti, aby ignorovali zkušenosti lidí, které znají a kterým z určitých důvodů věří. A vše zastínil Jeff Perez, který za to ani nedostal zaplaceno, jen se bojí, že by jinak skončil jako loni jeho jmenovec Sergio, shodou okolností ve Formuli 1.

Tím proboha netvrdím: Řiďte se tím, co říká já. My jsme vždy zastávali to, že rozhodovat se musíte sami podle svých neopakovatelných preferencí a unikátních životních okolností. Nic nikomu nerozmlouváme, nic nikomu nevnucujeme, neobracíme černou v bílou ani bílou v černou. Nastavujeme kritické zrcadlo realitě a říkáme to, co si se všemi zkušenostmi upřímně myslíme. Kdyby jiní dělali totéž a autenticky došli k opačnému pohledu (což se jistě také děje, ale norma to není), neřekneme popel. Ale víme, že to tak není, zcela bezpečně. Spoustu novinářů, místních i zahraničních, známe dekády osobně. A mezi čtyřma očima vám řeknou něco úplně jiného, než později napíší.

Jejich články i proto nepůsobí autenticky. Nakonec si snad ani nepamatuji žádnou negativní recenzi elektromobilu v jakémkoli větším automobilovém magazínu, neviděl jsem ji roky. A pak si tato auta vyzkoušíte nebo si je dokonce koupíte a zjistíte, že jsou pochybná už svou elementární podstatou, že jsou obtížně použitelná, pokud potřebujete víc než trochu energie jednou za den, složitě se nabíjejí, extrémně rychle ztrácejí hodnotu a jsou zřetelně nekvalitní i v případě drahých modelů, protože se kvůli nákladnému pohonu šetřilo úplně na všem ostatním. Náš test Macanu Electric budiž výmluvnou reflexí toho všeho. A to je jedno z těch lepších elektrických aut.

Dokud někdo jenom umlčoval sám sebe a neříkal všechno otevřeně, bylo to ještě pochopitelné, tyhle jásající statě, které se vás snaží obrátit na „správnou víru”, jsou ale opravdu nesnesitelné. Zrovna u Motor1 je to stále častější z per různých autorů - onen Macan si také máte koupit, i když si myslíte, že ne.

Typickým doprovodem podobných článků pak je zmínka o tom, že auto se skvěle prodává, takže jste opravdu hloupí, když ho nekupujete jako jiní. Ale i to je obvykle jinak. Zde přichází ke slovu to, co už dříve pochopilo Porsche - dynamika vývoje zájmu o elektrické modely je diametrálně odlišná od té, na kterou jsme zvyklí ze světa spalovacích aut. Nějaká novinka obvykle rychle zazáří, možná i kvůli vší té mediální podpoře, pak ale její sláva rychle zachází, jak se začne ukazovat, že to není zase tak skvělý produkt pro každého, kdo vás napadne. Rolls-Royce Spectre není výjimkou, jak jsme probírali už dříve.

„Ale toto riziko se vyplatilo,” píše Jeff P. „Spectre se stal obrovským hitem. V loňském roce to byl nejprodávanější Rolls-Royce v Evropě,” dodává. Nelže, to by si nedovolil, ale loňské sněhy jsou pryč. Tohle auto zářilo opravdu krátce, aktuálně zachází na úbytě. Už koncem loňského roku jeho atraktivita vadla, nyní si jej podle čísel Data Force koupilo v té samé Evropě pouhých 11 lidí za květen a 121 za dosavadní průběh roku. Představuje to meziroční poklesy o 70 (!) resp. 44 procent, což je opravdu intenzivní propad, který se měsíc od měsíce dál prohlubuje. A jsou dalece nesrovnatelná čísla s aktuálně pětkrát (!) lépe prodávaný Cullinanem. Žádný obrovský hit, padlá supernova.

A do toho přichází recenze výše popsaného střihu? To je přece tak okaté...

Chceme tím vším říci jen: Nenechte ze sebe dělat hlupáky a řiďte se svým vlastním úsudkem. A mějte při tom na paměti, že úkolem většiny médií dnes bohužel není předat relevantní informaci či cennou zkušenost, ale klidně i slepě prodloužit velmi viditelnou ruku nabízejícího. Raději bychom psali o něčem jiném, věřte nám. Ale tohle je tak do očí bijící absurdita vracející se na scénu tak často, že to prostě nejde ignorovat...

Zdroje: Motor1 poprvé a podruhé, Data Force, Autoforum.cz

Petr Miler