Autoforum

/

Foto: Mercedes-Benz

Říká se, že vývoj kráčí stále vpřed. A obecně vzato je to snad pravda. Někdy ale udělá tolik úkroků stranou, že určité věcí učiní v některých ohledech nepřekonané a snad i nepřekonatelné. Mercedes 190 mezi takové věci patří.

Dnes ve světě velkého byznysu vládnou jiné strategie, zejména v 80. a 90. letech byl ale populární tzv. Total Quality Management, řízení firem postavené kolem naprosté oddanosti kvalitě. Stal se z ní tehdy hlavní hybatel dění - kvalita byla hlavním cílem vývoje i klíčovým marketingovým nástrojem. Do popředí tento přístup vynesli nejprve Japonci, k dokonalosti jej ale vycizelovali až Němci.

V případě automobilek to byl zejména Mercedes, který byl v 80. letech kvalitou doslova posedlý. Jeho vozy z té doby jsou považovány za přeinvestované a „převyvinuté” a vzhledem k dalšímu vývoji, který učinil auta komplikovanějšími, jsou jeho tehdejší modely považovány za nepřekonané a dost možná i nepřekonatelné z hlediska jejich trvanlivosti.

Jedním z příkladů je typ W201 obchodně známý jako 190, později 190 E. I když jde dnes o nejméně 30 a více let staré auto, dodnes jich najdeme v inzerci bezpočet i s extrémně vysokými nájezdy, po nichž zůstávají vizuálně i technicky překvapivě fit. A když se v prodeji objeví nejetý kus, je rázem považován za auto, které si můžete nechat snad až do smrti.

Majitelé tyto vozy milovali právě pro jejich dlouholetý bezproblémový provoz. A někdy se na nich stali snad až závislými, jak ukazuje případ Němce Karla-Augusta Almstadta. Jeho otec Karl si Mercedes 190 E pořídil v roce 1989 jako své poslední auto. Bylo mu tehdy 69 let a vůz koupil přímo od Mercedesu jako zánovní firemní služebák s 29 000 km na tachometru. Stálo jej 28 725 německých marek v relativně skromném provedení - pod kapotou byl čtyřválcový benzin se 118 koňmi, uvnitř jen nezbytná výbava doplněná o otáčkoměr, zadní opěrky hlavy, skla s vyšší odrazivostí slunečních paprsků a dvoukilový hasicí přístroj pod sedadlem spolujezdce.

S autem najezdil jen pár desítek tisíc km, než ze zdravotních důvodů přestal řídit a v roce 2002 zemřel. Auto už za otcova života přirostlo k srdci jeho synovi Karlu-Augusta, který s ním čas od času jezdil, a po smrti otce jej tak ponechal v rodině a odmítl ho prodat. Dalších dlouhých 9 let tedy zůstalo ve vlastnictví jeho a sestry, nakonec ale odstavené začalo chátrat, a tak se jej rozhodl prodat.

V roce 2011, dlouhých 22 let od koupě, jej tak prodal za 3 500 euro (dnes 84 tisíc Kč) bývalému taxikáři z Hamburku, který chtěl na svůj vlastní důchod zachovalé auto, o němž věděl, že vydrží. I sestra s prodejem souhlasila, Karl-August ale měl jednu podmínku, s níž obeznámil i dceru kupujícího - kdyby Mercedes byl někdy na prodej, nechť je kontaktován jako první zájemce.

Jakkoli to může znít jako něco, co vám při prodeji každý odkývá a stejně nedodrží, tady tomu tak nebylo. V roce 2019, shodou okolností v jeho 69 letech, tedy stejném věku, kdy jeho otec auto koupil, zazvonil Karlu-Augustovi telefon. Na druhém konci linky byla dcera kupce jeho někdejšího Mercedesu 190 E s tím, že její otec také zemřel, a auto je tedy k dispozici. Karl-August neváhal, někdejší auto jeho rodiny koupil a zbytek už je historie, o níž dnes píše německý tisk.

Mercedesu se tedy opět chopil a investoval 7 500 Eur (asi 181 tisíc Kč) do jeho renovace. Má jej dodnes a vůz je podle fotek Auto Bildu je jako nový. Moc práce s ním být ani nemohlo, i když na tachometru přibylo dalších 57 tisíc km a druhý majitel vůz moc nešetřil. V motoru za celých 9 let a ony kilometry jen jednou vyměnil olej, což nakonec připomíná jeho trvanlivost - takové zacházení vydržel a nic se na něm neporouchalo. Auto jinak udržel v originálním stavu i s veškerou dokumentací, takže výsledkem je perspektivní youngtimer zpátky v rukou vlastně stále prvních soukromých majitelů.

Ti samí lidé se občas dokola berou a rozvádějí a i s auty lze zjevně zažít něco podobného. Nemohou to ale být obyčejná auta, ostatně většina vozů z konce 80. let dnes dávno neexistuje. Mercedesy té doby ale vydrží tolik, že i dnes mohou měnit majitele s perspektivou dalšího používání. A někdy po nich zjevně touží i ti, kteří je už jednou prodali. Neříká to něco o tom, jak výjimečné stroje to byly?

Zdroj: Auto Bild

Petr Miler