Autoforum

/

Foto: Škoda Auto

Kdyby vznikl přirozeně jen díky specifickým okolním podmínkám, bylo by to opakovatelné aspoň někde. Protože ale žije z kombinace příhodných okolností a masivního nucení lidí si taková auta kupovat za subvencování všeho penězi z ropy a plynu, nemůže být snad nikde jinde zopakován.

Norsko je považováno za ráj elektrických aut, tyto vozy tam loni měly na celkových prodejích 88,9procentní podíl. I proto je tato skandinávská země často dávána za příklad ostatním, že mohou a mají následovat její příklad. Kdokoli ale něco takového dělá, nemá zjevně tušení o tom, jak to v Norsku funguje.

Upozorňují na to kolegové z Focusu s tím, že se jen málokterý stát může pochlubit takovými příjmy z prodeje ropy, které by pak vrážel do podpory čehokoli s autonomně pochybnou efektivitou. I díky nerostnému bohatství se pak Norsko může pyšnit jednou z nejvyšších průměrných mezd v Evropě, lidé tam ročně berou v ekvivalent 80 tisíc Eur, v přepočtu přes 2 miliony korun. To je výrazně vyšší suma oproti Německu (1,2 mil. Kč), o Česku (560 tisíc korun) ani nemluvě.

Místní by si tedy mohli elektromobily dovolit kupovat tak jako tak, i oni by se ale ptali sami sebe, proč by měli platit víc za míň. Elektromobily jsou tak v Norsku pořádně dotované, spalovací auta jsou pak pro jistotu masivně zdaněna. Za příklad si můžeme vzít Dacii Duster, která je u nás k dispozici od 434 900 Kč. V Norsku stojí téměř 40 tisíc Eur, tedy zhruba 1 milion korun. Za takové peníze na rumunské SUV v showroomech víceméně jen padá prach, zatímco třeba elektrická Mazda MX-30 jde na dračku. Aby také ne, když stojí 19 tisíc Eur neboli 478 tisíc korun. U nás na ni pro změnu potřebujete minimálně 949 tisíc Kč.

Kdokoli tedy není v Norsku tak bohatý, že mu to může být jedno, jde elektrickou cestou. Norsko tak v tomto ohledu začíná připomínat Čínu, ostatně elektromobily z Říše středu se na severu prodávají velmi dobře - na registracích mají 10procentní podíl. Levná navíc nejsou jen samotná auta, nýbrž i elektřina potřebná k jejich pohonu. Ta je takřka výlučně produkována vodními elektrárnami, načež ji skutečně lze považovat za šetrnou k přírodě.

Srovnejte to s Německem, které se loni odstřihlo od jaderné energie. Že to byl špatný tah, jak ostatně bylo skutečnými experty tvrzeno řadu let, se potvrdilo v minulých týdnech, kdy nefoukal vítr a nesvítilo slunce. Němci tak museli nakupovat elektřinu ze zahraničí, aby si vůbec měli jak uvařit, čím svítit nebo topit. Co ale kdyby se v zemi prodával stejný podíl elektromobilů jako v Norsku? V té chvíli by asi naši sousedé vycucli veškerou evropskou energii.

Problémy ostatně dělá i to málo elektromobilů, které po Autobahnech a spol. jezdí, právě v uplynulých dnech došlo na omezování jejich dobíjení. Je pak otázkou, co zvýšený dovoz elektřiny udělal s energetickým mixem země, za normálních okolností ovšem elektromobily musí v Německu najet statisíce kilometrů, aby vykompenzovaly zátěž z výroby. Při spotřebě spíš uhelné nebo plynové elektřiny to bude jen horší.

Norskou cestou tedy nemůže jít prakticky nikdo jiný. A to i proto, že jde o velmi malý trh - loňských 129 tisíc registrací je o 102 600 aut horší výsledek než v Česku. Ovšem ačkoli elektromobily momentálně prodejně převažují, stále tvoří jen třetinu veškerých k provozu přihlášených aut. Nové spalovací vozy pak mají nakupovat hlavně autopůjčovny, z pochopitelných důvodů.

Lze už jen dodat, že norská vláda původně chtěla od letošního roku prodej nových spalovacích aut zcela zakázat. Nakonec však od tohoto záměru ustoupila již loni v létě. Nejen proto, že by tak šla proti některým evropským regulím (paradoxně), k jejichž plnění se přihlásila, ale také s ohledem na průzkumy veřejného mínění, které si stoprocentní vymýcení všech alternativ nepřály.

Zdroj: Focus

Petr Prokopec