Autoforum

/

Foto: Bonhams, tiskové materiály

Pokud právě přemýšlíte, z čeho zaplatíte příští účet za elektřinu, tohle asi budete chápat stěží. Na světě se ale našlo zjevně dost zámožných sběratelů, aby až do absurdních výšin vyhnali cenu torza auta, na kterém zanechal své první konstruktérské stopy jistý Bruce McLaren.

Závodní kariéra Bruce McLarena odstartovala už v jeho raném věku, do Austinu 7 Ulster zrenovovaného jeho otcem Lesem poprvé usedl v pouhých čtrnácti. O šest let později již byl členem týmu Cooper, se kterým soutěžil nejprve ve Formuli 2 a následně i ve Formuli 1. V roce 1959 pak dokázal vyhrát Velkou cenu Spojených států, a to ve věku 22 let a 104 dní, čímž stanovil nový rekord. Ten překonal až o více než čtyři dekády později Fernando Alonso, když v roce 2003 opanoval závod na maďarském Hungaroringu, dnes jej už od roku 2016 drží Max Verstappen.

McLaren doufal, že spolu s týmem Cooper vstoupí také do Tasmánského šampionátu, který se jel v letech 1964 až 1975. Vedení stáje nicméně nepřesvědčil, aby přepřáhla na 2,5litrové motory, které pravidla dovolovala. Charles Cooper místo toho chtěl i nadále používat 1,5litrové jednotky z F1, díky nimž by ovšem tým nebyl konkurenceschopný. Právě díky tomuto rozhodnutí se Novozélanďan rozhodl, že založí vlastní tým Bruce McLaren Motor Racing.

Nová stáj debutovala v Monaku v roce 1966, a to s vlastním monopostem M2B. Jakkoliv ten je všeobecně považován za její prvotinu vycházející z vývojového prototypu M2A, historické prameny mluví i o předchůdci těchto speciálů. Ten ale nebyl zrozen pod McLarenovou taktovkou. Vyroben byl v roce 1961 jako Cooper T53P, byť jeho karoserie již byla ovlivněna chystaným novějším modelem T55.

Vůz nicméně během závodu v americkém Watkins Glen naboural Walt Hasgren. Došlo tedy na jeho prodej, stejně jako na modifikace. Zásadní se týkala motoru, místo původní jednotky Climax totiž pod kapotu zamířil 2,7litrový agregát. Novým majitelem se nestal nikdo menší než Roger Penske, pod jehož taktovkou došlo na další úpravy. Když jej tak nakonec v roce 1964 prodal McLarenovi, šlo již o čtvrtou variaci.

Ani to nebyl konec všech modifikací, Novozélanďan jej totiž nejprve osadil 3,5litrovým a posléze dokonce 3,9litrovým osmiválcem Oldsmobile. S touto verzí McLaren dosáhl hned několika vítězství, nicméně jelikož v dané době již pracoval na vlastním voze, tento nakonec prodal. Někdejší Cooper se tak postupně dostal do Venezuely, přičemž jeho závodní kariéra skončila v roce 1969.

O pár měsíců později jej tehdejší majitel Guilermo „El Mono“ Montero zkusil prodat, ovšem neúspěšně. Vůz tak zamířil do skladiště, kde zůstal po následující dekádu. Poté sice vlastníka změnil, ovšem již v rozmontovaném stavu. Seskládán pak znovu již nikdy nebyl, místo toho jeho stopa zmizela. Nejspíše pod nánosem prachu, který se dekádách marného hledání povedlo oprášit teprve nedávno.

Okolnosti nálezu nejsou známy, vůz však jako vrak bez některých venkovních panelů i dalších součástí zamířil pod dražební kladívko společnosti Bonhams. Laik by čekal, že za něco takového nemůže nikdo dát jakkoli vyšší sum, cena torza auta se ale postupně vyšplhala až na 911 tisíc liber, tedy asi 25,8 milionu korun. Inu, McLarenovo jméno stále táhne, pokud někdo vůz zrenovuje - byť jej bude muset z velké části znovu vyrobit - může to být ještě cennější stroj. Nového vlastníka tak čeká spousta práce, radovat se ovšem může z toho, že k vozu dostal i původní 3,9litrový osmiválec.

Zdroj: Bonhams

Petr Prokopec