Autoforum

/

Foto: Renault

Je na pováženou, když už se i Francii, která je tradičně velmi socialistickou zemí, začaly příčit plánovací manýry Bruselu. Nečekejme, že by zrovna tato země toužila po opaku, i Francouzům se ale současná povaha celého Green Dealu zdá být přepísknutá.

Je stále zřejmější, že politika EU postavená okolo ochrany klimatu je pokusem o ekonomickou sebevraždu páchaným v přímém přenosu. Brusel navzdory všem varováním, že přesně k tomu dosavadní kroky spějí, dál pokračuje stejným směrem a odmítá své záměry byť jen podstatně korigovat. Stále více lidí, politiky nevyjímaje, si tak uvědomuje, že je třeba zatáhnout za záchrannou brzdu, dokud ještě je s čím brzdit.

Nově na Brusel tlačí dokonce i Francie, jak uvádí list Les Echos. Pro ten se vyjádřili hned tři francouzští ministři Marc Ferraci (minist průmyslu), Benjamin Haddad (ministr pro Evropu) a Agnes Pannier-Runacher (ministryně pro životní prostředí). Všichni tři apelují na předsedkyni Evropské komise Ursulu von der Leyen, aby odložila Green Deal o několik let. Cokoli jiného podle nich bude „závažnou politickou chybou“. Stejného názoru má být celá francouzská vláda i jí nadřazený prezident.

Pokud se budeme držet aut, je dle zmíněných politiků stále větší tlak EU na elektrifikaci, který má vyvrcholit prakticky úplným zákazem jakýchkoli alternativ, krokem, který nakonec povede nejen k ekonomickým škodám ale i ke škodám na životním prostředí. Aby totiž byly naplněné Bruselem požadované standardy, bylo by již dnes třeba, aby ze čtyř nových prodaných aut jedno mělo bateriový pohon. Po veškerém zvýhodňování se ovšem starý kontinent v průměru dostal na nějaký 16procentní podíl elektromobilů na celkových registracích. Výrobcům tak hrozí, že na pokutách (či jejich ekvivalentech) zaplatí 15 souhrnně miliard Eur, tedy přes 377 miliard Kč.

Abychom tuto sumu zasadili do patřičného kontextu, můžeme zmínit, že celá Francie odvádí do evropského rozpočtu 26 miliard Eur (cca 654 miliard Kč) za rok a víc přispívá už jen Německo (skoro 730 miliard Kč v přepočtu). Automobilky by tak jen na pokutách zaplatily víc než naprostá většina členských zemí EU a stejně jako řada z nich dohromady. Je tak logické, že něco takového je neúnosné, a pokud Brusel bude tlačit na naplnění zelené dohody, přijde ještě větší propouštění lidí a zavírání továren, než jaké starý kontinent zaznamenal dosud.

„Naše schopnost podpořit energetickou změnu našeho automobilového průmyslu tak bude navždy oslabena,“ uvedlo ministerské trio. A má pravdu, neboť ekologickou politiku si může dovolit financovat pouze bohatá společnost. Tou ale Evropa přestává být a tlak Bruselu popsaným směrem pomáhá jen k její stále větší nekonkurenceschopnosti a bídě.

Za zmínku také stojí, že místní automobilky ve snaze vyhnout pokutám uzavírají dohody s americkými nebo čínskými značkami, se kterými se pouštějí do společného započítávání průměrných emisí CO2 prodaných aut, samozřejmě za peníze. Proti tomu je třeba Renault, který dle jednoho z manažerů značky „nechce financovat konkurenty“. Přesně k tomu ale EU automobilky nutí a cesta kolem toho už nevede.

Současné limity jsou tak mimo realitu, že už ani drahý a nijak zvlášť ohromující hybridní Renault Clio nebude plnit limity stanovené mechanismy EU pro letošní rok a jeho stopa tak bude muset být vykompenzována elektromobilitou. Pro tu zde ale již není dostatek kupců, načež nezbyde nic jiného, než platit EU, platit konkurentům nebo omezit výrobu spalovacích aut, jako to už dělá třeba Fiat. Čím se logicky vracíme k propouštění a zavírání továren.

Ferraci, Haddad a Pannier-Runacher tak zmiňují „historickou krizi“, do které se Evropa pod vedením Bruselu řítí. Ursula von der Leyen a další zastánci zelené dohody ovšem před pouhými pár dny představením nového manifestu oznámili, že Green Deal se opravdu měnit nebude a že dosavadní problémy, které připouští, vyřešíme větším důrazem na to, co ty samé problémy způsobilo. Europolitici jsou tedy stále více mimo realitu, zejména projevy šéfky Evropské komise nepříjemně vrací vzpomínky na Červený Hrádek a jeden červencový den roku 1989...

Zdroj: Les Echos

Petr Prokopec