Autoforum

/

Foto: Volvo

Tohle je fascinující. Že si některé automobilky potají přejí, aby politické plánování automobilového světa vyšlo, víme dobře, čtyři z nich ale nemají problém to veřejně podporovat. Co ovšem čekají, když vlastním zákazníkům za bílého dne plivou do tváře a říkají: „Chceme, aby vám nařídili kupovat to, co si přejeme my!”

Jsem jedním z těch lidí, kteří ke své smůle - anebo štěstí - nikdy nepoznali to, co to je „být zaměstnán”. Pracuji celý dospělý život, vždy jsem ale působil jako dodavatel služeb jiným firmám, popř. se věnoval svobodnému povolání v podobě tvorby autorských textů. Charakterově to není jiný svět, jakési zastřešení ale je diametrálně odlišné.

V těchto pozicích nemáte nic jisté, nemáte žádná služební auta, levné obědy v kantýně, dovolené, prémie, 13. nebo 14. platy, výpovědní lhůty, odstupná, omezenou odpovědnost... Prostě pracujete, za to něco vyfakturujete a v lepším případě vám jednou někdo fakturu proplatí. Když nepracujete, nemáte nic, když si dáte volno, nemáte nic, když něco pokazíte, ručíte celým svým majetkem. Auto si koupíte sami, oběd si zaplatíte v restauraci, odměn máte tolik, kolik je měsíců v roce, slovo prémie nemáte ve slovníku. A když se váš obchodní partner rozhodne šetřit, jste první na ráně, protože vaše vyhození je levné, však stačí říci: „Zítra už nechoď, Petře.”

Nestěžuji si ani trochu, považuji to za normální. A vybudovalo to ve mně jednu věc - extrémní úctu k zákazníkovi. Zákazník je vším, je to jediný zdroj mých příjmů, musím pro něj udělat první poslední, udělat víc, než doufá, tušit i jeho přání, která nejsou vyřčena. Nediskutuji o tom, co a kdy je třeba udělat - pokud si situace něco vyžaduje a na mé straně neexistuje nepřekonatelná překážka, vyjdu vstříc. Nikdy bych si tedy nedovolil dát zákazníkovi jakkoli najevo, že mě jeho potřeby a představy nezajímají, že si prostě budu dělat, co sám budu chtít. S tímto citem pro věc pak i sám sebe vnímám v pozici zákazníka, a proto se mi tolik zajídá chování některých automobilek.

I ty mají ve výsledku jediný zdroj příjmů - vás, tedy nás. Mohou se tvářit, že mají fleetové prodeje, vládní zakázky a kdesi cosi, ale na konci každého obchodu je konkrétní člověk, uživatel, kterému musí ten či onen vůz vyhovovat, musí s ním být spokojený. Jinak se to i složitými strukturami výrobcům vrátí, neboť pokud třeba jako zaměstnavatel začnete zaměstnancům vnucovat auta, která nechtějí, logicky začnou na trhu práce upřednostňovat firmy, které jsou vstřícnější a nabídnou jim lepší benefity. Ekvivalentně lze hovořit o každé formě prodeje, do níž vstupují cizí peníze, prostě zákazník je nakonec jeden a má to být král situace.

Velmi tak ctíme přístup automobilek, které na tohle nezavřely a navzdory všem politickým i jiným tlakům jasně říkají, že nebudou vyrábět a prodávat to, co lidé nechtějí, protože by to bylo proti jejich elementárním zásadám. Takových firem je víc, dnes je na tomto poli nejdál asi Toyota. I kdyby se politici, aktivisté, kdokoli přetrhl, mají dokola opakovat: Nepřejeme si nařizování nebo zakazování čehokoli, chceme vycházet vstříc přáním zákazníků a plnit je, ať už jsou jakákoli. Tohle řekne málokdo, spousta firem ale dokáže aspoň mlčet a čekat, co bude, popř. se mlčky, tedy nedráždíc snažit o to nebo ono. Pak jsou tu ale „Hujeři”, kteří otevřeně před zraky svých klientů volají po tom, aby zákazníkům bylo nařizováno kupování něčeho, co většin a z nich jednoduše nechce. A takovým firmám je podle nás nutné ukázat záda.

Pokud si myslíte, že takové neexistují, zvlášť dnes, kdy i dříve nadšení zastánci elektrické mobility otáčí a investují do trhem preferovaného zboží, mýlíte se. Podle nás do chce mimořádnou míru dogmatičnosti nebo zabedněnosti, ale i poté, co stále více výrobců automobilů zpochybňuje zákaz prodeje spalovacích motorů v EU od roku 2035, co sama Evropská lidová strana (EPP) vedená dosavadní šéfkou Evropské komise Ursulou von der Leyenovou během červnové volební kampaně k evropským volbám prosazovala změnu plánovaného nařízení, otevřeně křičí, aby tento zákaz byl navzdory zřetelně opačnému koncensu zachován.

Je to zřejmé z prohlášení tzv. Platformy pro elektromobilitu, anglicky Platform for Electomobility, která má celkem 47 členů, mezi něž se řadí také výrobci aut Ford, Renault, Volvo a Tesla. Právě ta vyjadřuje znepokojení nad plány EPP a naléhavě varuje před změnou už učiněného rozhodnutí zakázat spalovací motory od roku 2035. „Bez jednotného a jasného právního rámce není možné přilákat investice do vytvoření čistého průmyslového ekosystému pro bezemisní mobilitu,” tato a podobné perly stojí v prohlášení.

Obsahem se nechceme dál zabývat, přečtěte si jej případně sami, fascinuje nás ta drzost. Po letech, kdy zákazníci jasně dávají najevo, co chtějí a nechtějí, si zmíněné automobilky dovolí před naprostou většinu z nich přistoupit s prohlášením, které lze přeložit jako: „Je nám jedno, co chcete vy, kupovat si budete to, co chceme my!” Je to neuvěřitelné pohrdání představami klienta, které je podle mého názoru naprosto neakceptovatelné. U Tesly se to dá pochopit, tam není co řešit, ale u Fordu, Renaultu a Volva? Je čas před ně předstoupit a říci jejich autům jasné „ne”. Protože to je to jediné, co jako zákazníci můžeme udělat, to jediné, co je může přivést k rozumu.

Zdroj: Platform for Electromobility

Petr Miler