Autoforum

/

Foto: Opel

Míříme směrem, který může Evropu přiblížit Kubě v tom smyslu, že si tu lidé budou nechávat dekády stará auta, neboť nová si nebudou moci dovolit či je nebudou chtít. Někteří se děsí dekád ježdění v Octavii III, Jacob Aukes ale 47 let sedlá Opel Ascona a nestěžuje si.

Pokud patříte mezi skutečné nadšence, pak si jistě budete pomalu do detailu pamatovat jak první auto, které jste kdy řídili, tak i to, které vám jako první říkalo pane. Přičemž by nebylo vlastně až tak překvapivé, kdybyste druhé zmíněné stále i vlastnili. Nikoli proto, že by vám mělo sloužit k dennodennímu pohybu, ale spíše z nostalgických důvodů. Byť čas od času lze narazit i na takového člověka, který se rozhodl, že se svou první či maximálně druhou láskou zůstane až do konce života, dokud je smrt nerozdělí.

Přesně z tohoto ranku pochází i příběh Jacoba Aukese. Ten letos ve svých 80 letech zemřel, rodina však dala nizozemskému Auto Weeku souhlas k tomu, aby publikoval jeho neuvěřitelný příběh. V centru veškerého dění je Opel Ascona z roku 1972, který Jacob koupil čtyři roky poté, co vůz opustil brány továrny. V té době měl najeto jen 30 tisíc kilometrů, letos se však tachometr zastavil na neuvěřitelných 644 846 km. Tuto porci přitom zvládl s původním motorem a převodovkou.

Nejde přitom pouze o tyto dva díly, dle Jacoba, se kterým se kolegové sešli letos v březnu, nikdy nebyla měněna ani spojka či startér. „Vyměněny musely být kartáčky alternátoru a pravidelně docházelo na kontrolu a dolévání oleje a chladicí kapaliny. Pokud se člověk držel standardních procedur, porouchalo se jen málo věcí,“ zmiňoval letitý nadšenec svůj pravidelný dril. Kromě modelu Ascona se přitom se stejnou péčí věnoval také Opelu Kadett Kombi z roku 1979.

„Je to mé druhé auto od chvíle, kdy jsem získal řidičský průkaz. Prvním byl Brouk, který jsem si jako dvacetiletý koupil v roce 1962. Pracoval jsem jako elektrikář a opravář poruch pro společnost Eekels, přičemž ve volném čase jsem začal opravovat ledničky. Stále více jsem se také věnoval své druhé vášni, a to hudbě. Chtěl jsem se stát profesionálním muzikantem, takže jsem s kamarádem založil kapelu The Funny Boys. To ale znamenalo být hodně na cestách, navíc s přívěsem,“ vypověděl.

Protože se mu ovšem původní Brouk pro tyto účely nezdál být pravým ořechovým, došlo na koupi Opelu Ascona s tažným zařízením. To kvůli oněm lednicím využíval poměrně často, a právě jejich převoz byl nakonec důvodem, proč mu do druhé garáže zamířil praktický Kadett - do jeho zavazadelníku se totiž vešla pomalu půlka kuchyně. Ascona ovšem nezamířila k jinému majiteli, Jacob ji používal dál, i když ročně s milovaným Opelem najel jen okolo 13 000 km.

U obou aut nizozemský nadšenec nakonec nechal instalovat systém umožňující spalování LPG, což byla jediná úprava. Na „stará kolena“ tedy u obou aut došlo ke snížení znečištění. Jakkoli ekologickým kreditem se mohla chlubit vlastně již dávno. Právě díky věrnosti a údržbě totiž nemusely být vyrobeny další vozy, což životnímu prostředí ušetřilo několik desítek tun CO2, se kterým by se muselo potýkat. Znovu je tak třeba se ptát EU, zda si opravdu zvolila správnou cestu.

Nakonec ale na jeho příběh „dnešní optikou” koukáme trochu jinak. Uvážíme-li, že EU pracuje na tom, aby z Evropy udělala automobilově druhou Kubu, kde si lidé pod tlakem okolností budou raději dekády nechávat stejná auta, osud Jacoba a jeho vozů ukazuje, že i s tím se dá docela dobře, vlastně i s nadšením žít. Jistě vnímáte dávku sarkasmu, která se do těchto slov vloudila, ale přesto. Však si představte, že vaším posledním autem bude na dlouho třeba BMW M3 E90, co je na něm špatného?

Zdroj: Auto Week

Petr Prokopec