Autoforum

/

Foto: Jenoptik, tiskové materiály

Poté, co v Itálii vstoupila v platnost nová omezení pro provoz těchto zařízení, obce poznávají, že je v souladu s nimi buď vůbec nejsou s to provozovat, nebo by se jim to nevyplatilo. Starostové pochopitelně zuří, ministr ale trvá na svém: „Nejsou to stroje na peníze.”

Zvlášť aktuální českou optikou to může znít neuvěřitelně, ještě ale existují politici, kteří svým konáním sledují něco jiného než dogmatické plnění ideologických cílů, obohacování sebe sama na úkor nás všech či „alespoň” plnění státních či obecních kas bez ohledu na smysl takového jednání. Jeden z nich se jmenuje Matteo Salvini a v Itálii je už třetím rokem vicepremiérem a ministrem dopravy a infrastruktury.

Dění v Itálii sledujeme příliš málo na to, abychom se mohli zabývat širším kontextem jeho jednání, minimálně jeden dobrý nápad ale dostal. A dokázal ho po letech postupných snah prosadit. Zcela redefinoval pravidla pro provoz radarů v zemi a zjevně tím dokázal zastavit zhoubnou mašinérii pokutování všech, všude, za všechno a pořád dokola.

Jak padlo ve zmíněném článku, poslední kapkou byly pokuty v celkové výši téměř 700 tisíc Kč, které během krátké chvíle nastřádal jediný řidič během ježdění do práce kolem stále stejných radarů postavených v relativně krátkém sledu v místě s nepřiměřeně omezenou rychlostí. Díky tomu ministr Salvini získal patřičnou munici, aby s tímto nešvarem zatočil.

Nechápejte nás prosím špatně, rychlostní omezení lokálně mají smysl a jejich vymáhání též, ale ze snahy učinit silnice bezpečnější se stalo jen kasírování peněz za sekvence často uměle vytvořených překročení stanoveného limitu, to nemá s bezpečností nic společného. Salvini tak zavedl zmíněnou sadu nových opatření, která takové jednání prakticky znemožňuje.

Připomeňme a upřesněme si klíčové novinky, které nová legislativa přináší:

• přenos odpovědnosti za umístění rychlostních radarů z obcí na provincie, které musí aktivně zkoumat přínos pro bezpečnost provozu, než schválí jejich provoz,
• zákaz instalace pevných rychlostních radarů v městských oblastech s rychlostním limitem pod 50 km/h,
• zákaz instalace pevných radarů tam, kde by se lokální úprava rychlosti odlišovala od obecného limitu platného v daném místě o víc než 20 km/h,
• zákaz skrytých měřicích zařízení, maskovaných mobilních radarů či jinak překvapivých měření,
• na mimoměstských silnicích musí být přítomnost rychlostních kamer hlášena alespoň 1 km předem,
• na hlavních městských silnicích musí tato minimální vzdálenost činit 200 metrů, na ostatních 75 metrů,
• zákaz udělování opakovaných pokut v krátkém sledu, nyní může být udělena pouze jedna během hodiny na stejném úseku silnice - ta za nejzávažnější překročení,
• zákaz vyplácení finanční kompenzace provozovateli založená na objemu udělených pokut,
• přenos aktivní správy radarů výlučně do odpovědností orgánů činných v trestním řízení, soukromé subjekty mohou být pověřeny pouze administrativní částí (např. rozesílání pokut).

Toto jsou pravidla, kterým se jistě dá dostát, ale je to nákladné a původní smysl měření (tedy rýžování peněz) popírající. Víc než co jiného se tedy najednou nevyplatí dávat je do souladu s novými limity, a tak byly všechny pevné rychlostní kamery v severoitalském Jižním Tyrolsku byly s okamžitou platností deaktivovány, jak informuje Vision Mobility. Mnohé z nich nesplňují zmíněné požadavky a není možné je legálně provozovat, dokud věci nebudou dány do pořádku. A je otázkou, kolik jich nakonec bude ještě fungovat, proto tento preventivní krok.

Než bude možné kamery znovu zapnout, musí provincie na základě údajů o nehodách a dopravě určit vhodná místa, jak bylo uvedeno výše. A následně upravit instalaci do souladu se zbylými omezeními. Místní úřady si na nastalý stav pochopitelně stěžují, podle ministra ale nová legislativa dělá přesně to, co měla udělat: „Stacionární radary nejsou stroje na vydělávání peněz, ale nástroje pro zajišťování bezpečnosti silničního provozu,” říká. S jím definovanými pravidly tomuto účelu jistě dostojí lépe.

Zdroj: Vision Mobility

Petr Miler