Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Dnes si můžete v nejbližším obchodě s autodoplňky pořídit na svůj vůz skoro cokoli, za komunismu nebylo k mání skoro nic. A podle toho to vypadalo.

Díky digitalizaci někdejších katalogů Mototechny si dnes snadno můžeme udělat výlet do minulosti a omrknout, co jste si za své peníze mohli pořídit třeba v roce 1978. Ceny aut byly nominálně opravdu nízké, platy ale ještě nižší, takže třeba na takovou Škodu 120 GLS jste museli vydělávat dlouhých 26 měsíců.

Samotné financování ale kupodivu nebylo až takovým problémem, peníze se našetřit daly. Hlavní nesnází byla nedostupnost resp. nabídka neodpovídající poptávce. Proto jste vlastně před čtyřiceti lety nenakráčeli do Mototechny a po složení příslušné částky neodjeli novým vozem, nýbrž došlo jen k zapsání vašeho jména do pořadníku.

Pokud jste přitom neměli známého v AZNP (ano, tak si tehdy firma vyrábějící Škody říkala) nebo v Mototechně, mohli jste čekat i několik let a na vaše požadavky nebyl jakkoliv brán zřetel. Respektive možná jste se nakonec dočkali oné stodvacítky, ale kupříkladu v jiné barvě, než jste žádali, a s trochu jinou výbavou uvnitř. Pokud se vám něco nelíbilo, nikdo vás ke koupi nenutil, zájemců o takový „zmetek“ bylo v řadě za vámi hned několik desítek.

Tento stav se postupem času zlepšoval, přičemž dostat jste se postupně mohli i k daleko širšímu množství aut. Nadále však platilo, že ta lepší končila v rukou lidí sympatizujících s tehdejším režimem. Zbytek populace si pak musel vystačit s tím, co na něj vyšlo. Nebylo tedy nikterak překvapivé, když v jedné ulici parkovalo několik stejných aut. A jelikož člověk je individualistickým tvorem, začalo docházet k prvnímu „tuningu“.

Rozsah úprav přitom znovu závisel ani ne tak na vašich finančních možnostech, ale znovu hlavně na dostupnosti či vašich schopnostech. Zatímco nabídka automobilů byla omezená, v rámci doplňků skoro nebylo o čem mluvit - katalogy s nabídkou existovaly, reálně k mání toho ale bylo pramálo. Pak jste si mohli vystačit buď s tím a nebo se jste se začali oddávat kutilství.

K těmto vzpomínkám nás přivedl přehled typických úprav aut, které svého času „frčely” v Sovětském svazu. Bylo by to zajímavé samo o sobě, kdybychom rázem před očima neviděli to, s čím jste se mohli před nějakými 30 nebo 35 léty setkat snad na každém sídlištním parkovišti.

Pokud jste staršího „data výroby”, projděte si fotky níže a vzpomínky se vám určitě vrátí též. Ne vždy jde o úplné nesmysly, třeba gumové lišty karoserie nesloužily jen k vizuálnímu „rozbití” velkých ploch karoserie, ale rovněž jako ochrana před odřením. Také lemy hran dveří měly svůj praktický smysl. Jenže v obou případech platilo, že nešlo zrovna o krásné věci - jiné ale obvykle k mání nebyly.

Trochu méně smyslu lze najít v zadních gumových páskách, které byly určeny k uzemnění, zástěrkách za koly s výstražnými trojúhelníky nebo nástavcích na stěrače. Ty teoreticky měly pomoci jejich funkci ve vyšších rychlostech, moc funkční ale nebyly. Žebrování zadního okna mohlo proti sluníčku pomoci, na západě ale bylo populární o nějakých 10, 20 let zpátky.

Také v interiéru se „tunilo”. Různé formy záclonek, od ručně ovládaného cáru látky navlečeného na kusu drátu až po sofistikovanější elektrifikované formy byly spíše domácí prací, ale skleněné hlavice řadicí páky, speciální „masážní“ potah sedadel poskládaný z navzájem sešitých dřevěných kuliček, dodatečný větrák na palubku nebo jakýsi zápisník nalepený na skle, to všechno se dalo koupit.

Byly to vážně bizarní věci a protože se jich dalo koupit minimum, měl je kde kdo. Takže místo individualizace došlo jejich instalací spíše k přechodu do jiného stáda. Člověk se musí smát, když tyhle věci vidí dnes, ale i tak jsme žili. A je dvakrát úsměvné, že v Sovětském svazu na tom nebyli o mnoho jinak. Čím to asi bude? Plánované hospodářstvím jim zkrátka vesměs nadělovalo jen trochu jiné totéž. Pokud jste některou z těchto věcí měli kdysi na svém autě, přiznejte se v diskuzi - i my bychom jich v redakci pár vyjmenovali...

Inspirace: Copypast.ru

Petr Prokopec