Autoforum

/

Foto: UralAZ

SSSR i Rusko mohou být tomuto autu dodnes za mnohé vděčné. Není to přitom žádná bláznivá studie někdejších sovětských konstruktérů, ale nakonec dekády sériově vyráběné auto.

Ekonomická situace SSSR a později Ruska byla a dodnes je do značné míry závislá na těžbě nerostných surovin. Během koronavirových časů je to nakonec velmi dobře patrné, neboť zejména šok z počátku loňského roku přinesl snížení cen některých surovin na světových trzích. To mělo a dodnes má výrazný vliv na kurs rublu i fungování ruské ekonomiky.

S výskytem nerostného bohatství největší země světa nemá problém, je ho v ní obecně dost. Problém ale je, že podstatná část se nachází v odlehlých koutech severovýchodu země, často i tisíce kilometrů od civilizovanějších koutů země. Když tedy komunistickému režimu v 70. letech minulého století začínalo téci do bot, začal přemýšlet o způsobech, jak tehdy nedostupné bohatství těžit. A auta v tom měla hrát svou důležitou roli.

Přímo z Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu proto přišel v roce 1971 požadavek na stavbu nákladního vozu, který by zvládl přepravit i do nejodlehlejších koutů země menší techniku nebo jakýkoli jiný náklad do maximální nosnosti vozu. Ten měl zvládat teploty od +40 do -60°C a projet naprosto vším - sněhem, vodou, bažinami, čímkoli si představíte, a to i ve velmi spletitém terénu. Všechno ostatní bylo druhotné.

Vývojem stroje byl pověřen Centrální vědecký automobilový institut NAMI ve spolupráci s automobilkou UralAZ. A jejich techniky nenapadlo nic lepšího, než vzít karoserii náklaďáku Ural 375 a postavit ji na podvozek sestávající ze dvou oddělených dvojic housenkových pásů. Vznikl tak prototyp NAMI-0157 a máme pocit, že podivnější náklaďák svět nepoznal - Ural 375 se tyčil nad pásovými základy na dvou relativně tenkých pilířích, dále už podvozek s karoserií spojovaly jen mohutné hnací hřídele. Auto vypadá jako Frankensteinovo dílo, k čemukoli fiktivnímu má ale hodně daleko.

První funkční prototyp vznikl už v roce 1973 a předvedl se v tom nejlepším světle. Právě díky zmíněnému řešení byla na jednu stranu zajištěna nepřekonatelná průchodnost vozu i při zachování slušné manévrovatelnosti. Například průměr otáčení činil jen 14,5 metru, to je hodnota blízká leckterému modernímu velkému SUV (klidně až 13 metrů). Před námi ale nestojí nic podobného, 10 metrů dlouhé a skoro 3 metry široké monstrum vážící desítky tun. Přesto bylo obratné a podle těch, kteří jej měli možnost řídit, se s ním zacházelo snáze, než by kohokoli při pohledu na jeho snímky napadlo.

Sovětští hlavouni tak rychle rozhodli o dalším vývoji pod hlavičkou firmy UralAZ, a v roce 1976 tak vznikl prototyp Ural-5920. Byl skoro k nerozeznání od konceptu vzniklého ve spolupráci s NAMI, byl ovšem připraven na výrobu. Řešení přenosu výkonu na zemský povrch bylo totožné, pod kapotou stroje se pak nacházel osmiválcový čtrnáctilitr YaMZ-238 o výkonu 190 kW (258 koní) v 2 600 ot./min. Auto samotné vážilo 22,5 tuny a odvézt bylo schopno až 9tunový náklad cestou necestou - kouzelný je zejména pohled na to, jak se dokáže ponořit do bažin a korbu držet bezpečně nad ní. Maximální rychlost činila 30 km/h a spotřeba paliva magických 100 litrů nafty na 100 km.

Rozhodnutí o sériové výrobě padlo neprodleně, trvalo ale ještě dalších pět let, než se Uraly-5920 dostaly do služby. Přesto je jim připisována podstatná úloha při dobývání severovýchodních nalezišť ropy a zemního plynu v Rusku, ze kterých tato země profituje dodnes. Auto se ve výrobě udrželo až do roku 1991, existuje dokonce i anglicky psaný katalog z toho roku, který jej nabízel firmám z celého světa.

Kolaps Sovětského svazu ale i život tohoto bizarního náklaďáku ukončil. UralAZ jej vyrobil několik stovek exemplářů a některé na Sibiři ropným firmám slouží dodnes. A to byste na první pohled řekli, že jde nanejvýš o aprílový žertík bláznivého konstruktéra.

...vznikl z něj ale sériový Ural-5920, který je sice stejně bizarní, ale sériově se vyráběl až do roku 1991. Foto: UralAZ

Petr Miler