Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Tohle auto majitel před čtvrtstoletím zaparkoval v garáži kvůli servisu brzd. Nedostal se k tomu do své smrti, až teď vůz zase jezdí, v původním stavu.

Nejen automobiloví nadšenci sní o tom, že v nějaké nepoužívané garáži, opuštěné stodole či na podobném místě najdou auto, o kterém léta nikdo nevěděl. Občas se to podaří, někdy se jich najde i stovka, měli jsme tu také sbírku Alf Romeo ve sklepení hradu, několik desítek zaprášených Opelů nebo vrak Porsche 356 Speedster. U obvykle můžeme doufat leda ve starou škodovku, by´t i taková dokáže potěšit.

Ve Spojených státech se ale dají najít zajímavější auta, protože to je „země příležitostí”, „země svobody”; nebo aspoň před pár dekádami byla. Ať je to dnes s USA jak chce, v roce 1970 si tam inženýr-elektrikář u společnosti navrhující alarmy pořídil Lamborghini Miura, převratný supersport s Gandiniho designem tehdy revoluční koncepcí s motorem uprostřed. Tehdejší majitel byl bratranec babičky současného majitele Williama Nielsena, neměl ženu ani děti a vždycky byl automobilový fanda tělem i duší.

V roce 1970 si chtěl koupit nějaké zajímavé auto a měl vyhlídnuto něco od značky Ferrari. Jenže Ferrari si prý koupil jeho šéf a on tedy musel mít něco jiného. Od kamarádů dostal tip, že jeden člověk z Wisconsinu bude v jeho městě, Evanstonu v Illinois, se svou Miurou. Také přijel další džentlmen s Maserati Ghibli a tahle auta spolu závodila. Vyhrála tehdy Miura a jen náhodou byla na prodej. Náš inženýr-elektrikář se pak během pár měsíců s původním majitelem dohodl - a oranžová Miura P400 z roku 1967 byla jeho.

Pracoval na ní ve spolupráci s kamarády, bratry Ulrichovými, kteří vlastnili autoservis. Bylo to italské auto ze 60. let, takže potřeba pečlivé údržby je jednoznačná, ale nový majitel si vůz i vylepšoval. Na karburátory např. nainstaloval vlastní, menší vzduchové filtry, které vypadají líp než ty sériové od Lamborghini. A protože navrhoval alarmy, vyrobil si jeden i pro své auto.

Koncem 80. let - Nielsen si nepamatuje přesně, kdy to bylo, ale je ročník 1984 a když mu bylo šest, v Miuře se vozil - zaparkoval jeho příbuzný vůz do garáže s tím, že udělá servis brzd. Jenže na to nikdy nedošlo; jeho maminka tehdy zemřela a z různých důvodů auto zůstalo stát na špalcích v garáži.

V té garáži, kterou si můžeme prohlédnout zvenčí i zevnitř na fotkách níže. V roce 2015 se inženýru-elektrikáři zdravotně přitížilo a bylo rozhodnuto, že když se část dědictví vypořádá, dokud je naživu, bude později méně problémů. Miura byla jeho součástí, leč nikdo kromě jejího majitele pro auta nehořel. Alespoň ne dost na to, aby tohle auto udržoval při životě během onoho čtvrtstoletí, a ne dost na to, aby pořádně věděl, co teď s ním.

Právě zde vstupuje do hry William Nielsen, který si vzal Miuru na starost. Přemýšlel, že by ji prodal, pak že by spolupracoval na její renovaci pro někoho jiného, ale skončilo to u toho, že ji prodat nechce. A že ji ani nechce kompletně zrenovovat. Vůz tedy byl vytažen z garáže, vyčištěn a v podstatě uveden do provozuschopného stavu - a to je všechno.

Kola jsou stále zašlá a na autě jsou prý původní pneumatiky. Přesto se s ní Nielsen vydal na Monterey Car Week a třebaže tam byly i jiné Miury v lepším stavu, ta Nielsenova budila mnohem větší pozornost. Možná proto, že je její karoserie na některých místech odřená a polámaná, možná proto, že se k ní váže silný příběh, že to není zrenovovaný kus, čerstvě „investorem”, který by ji vytahoval z garáže třikrát do roka.

V každém případě se můžeme podívat na krásné fotky Jeremyho Cliffa, který zdokumentoval vytažení auta z garáže a naložení do přívěsu, na kterém putovalo do servisu, kde se na něm začalo pracovat. Skutečně je na co se dívat... a snít.

Zdroj: Jeremy Cliff

Marek Bednář