Autoforum

/

Foto: Audi

Tento člověk si nás nezískal a jeho krok, který ho snadno může stát místo spíš než roky manažerských přešlapů, byl podobně „promyšlený” jako jeho způsob vedení Audi. Pokud ale měl v historii aut sehrát nějakou roli, pak ji sehrál tímto, obnažil pokrytecké chování systému, ve kterém právě teď žijeme.

Sledovat současné dění kolem německého automobilového průmyslu začíná vyžadovat buď hodně silný žaludek, nebo neobyčejný smysl pro absurdní humor. To, co se v posledních hodinách rozpoutalo kolem šéfa Audi Gernota Döllnera, totiž dokonale obnažuje naprostou morální i intelektuální drzost a aroganci, ve které se topí mainstreamová média, odboráři i politické elity.

Abychom byli od začátku upřímní - Gernot Döllner svými dosavadními kroky úspěšně posílá Audi ke dnu a není ani v nejmenším tím člověkem, kterého bychom v čele nám jinak blízké automobilky chtěli vidět. Po jeho odchodu voláme už roky. Jeho strategická rozhodnutí jsou dlouhodobě k pláči, komentáře k nevíře, prodejní i ekonomické výsledky tragické. A fakt, že mu dozorčí rada nedávno prodloužila smlouvu asi za dobrou práci, zůstává jednou z největších záhad moderního byznysu. Že tento člověk nepředvede zrovna geniální politický tah, se tedy dalo celkem předpokládat.

Döllner se o víkendu objevil v Georgii na předvolebním mítinku amerického prezidenta Donalda Trumpa, kde společně oznámili masivní investici do nové továrny Audi za 4 miliardy dolarů. Pro firmu, která v Evropě pod tlakem nesmyslných regulací zavírá, co může, a propouští tisíce lidí, je to pragmatický únik na trh, kde auta ještě mají budoucnost. Jenže způsob, jakým to Döllner provedl - že se nechal Trumpem vmanévrovat na pódium jako rekvizita pár dní před klíčovými volbami do Kongresu - byl z hlediska firemní diplomacie prostě hloupý. Reakce zejména doma v Německu na sebe nenechala dlouho čekat.

Co se však děje teď, překračuje veškeré meze zdravého rozumu. Celá plejáda progresivně-levicových médií v Německu i jinde v Evropě okamžitě spustila hysterický jekot. Komentátoři píší o „totální škodě”, šéfka mocných odborů IG Metall Christiane Benner mluví o „hlubokém ponížení a politické nepřijatelnosti” a šéfka podnikové rady VW Daniela Cavallo prohlašuje, že by se člověk měl „studem propadnout do země”. Ozývají se dokonce hlasy požadující jeho okamžitý vyhazov, a to nikoli za to, že pod jeho vedením značka skomírá, to zjevně roky nikomu nevadilo. Ale za to, že si dovolil stát vedle demokraticky zvoleného amerického prezidenta, který reprezentuje celkem jasně dominantní část obyvatel stále jedné z nejvýznamnějších zemí světa. Všichni zmínění najednou kvičí kvůli jedné docela banální epizodě na pódiu.

A teď se podržte. Ta samá média, ti samí odboráři a ti samí moralisté celá léta považují za naprosto normální, když celý evropský automobilový průmysl - totálně zpolitizovaný a svázaný ideologií - poslušně líže paty Ursule von der Leyen a bruselským úředníkům. Když Brusel přichází se sebehloupějšími nápady, které likvidují evropskou konkurenceschopnost, ničí pracovní místa a nutí automobilky investovat stamiliardy do nesmyslných projektů, nikdo z těchto morálních majáků neřekne ani slovo. Naopak, tleská se tomu jako jediné správné cestě k zářným zítřkům.

Tato brutální disproporce ve vnímání reality není nová, pro inteligentního člověka je ale dokola neuvěřitelná. Když se šéf automobilky potká s politikem, který prosazuje cla a nutí firmy vyrábět lokálně, je to podle nich „hřích proti firemní neutralitě”. Když ale ty samé automobilky dělají soustavnou politickou kampaň za Green Deal a na svůj účet, svých zákazníků i zaměstnanců plní nesmyslné politické zadání Evropské komise, je to bráno jako norma, o které se nediskutuje. Ti samí odboráři, kteří jsou dnes jako na trní z asi půlminutového Döllnerova neohrabaného vystoupení spojeného s vytvořením 4 500 pracovních míst, roky tleskali jeho předchůdcům, jež donekonečna adorovali kroky nikým nezvolených bruselských papalášů, které dnes připravují o práci statisíce lidí, zavírají továrny a dalším statisícům na roky zmrazují mzdy. Je to vrchol absurdity.

Döllner nepochybně ukázal, že mu chybí diplomatický takt, nechal se zlákat chvílí slávy vedle mocného muže, jakkoli by každý trochu soudný člověk musel tušit, co to bude znamenat v přecitlivělé Evropě. A že tím nemůže nic získat, jen ztratit. Ovšem hysterie, kterou tím v evropských kuloárech vyvolal, odhalila daleko větší problém. Ukázala pokrytectví systému, kde se v principu totožná realita interpretuje zcela odlišně pode toho, který politický směr zrovna stojí u vesla. To jsme chtěli?

Zdroje: Auto Bild, Reuters, DW, Deutschlandfunk, Magdeburger News

Petr Miler