Autoforum

/

Foto: BMW

Dekády platilo, že když nějaká německá automobilka rozjela podobný program, měla problém ho uplatnit podle svých představ, každý chtěl raději práci v prestižním a dobře placeném oboru s perspektivou. Dnes je vedení BMW v šoku, že lidé raději „berou prachy a jdou”, proč asi?

Německý automobilový průmysl byl po dekády symbolem vysoké stability. Když už jste jednou získali teplé místečko v BMW v Mnichově, měli jste obvykle vystaráno do důchodu. Lidé se svých pozic drželi zuby nehty a fluktuace byla omezená. Jenže politicky vynucený přechod na elektromobilitu, padající prodeje v Číně a celková ztráta konkurenceschopnosti Německa obrátily situaci vzhůru nohama. Atmosféra v automobilkách zhoustla natolik, že když vedení BMW přišlo s plánem na dobrovolné odchody, dočkalo se šoku, ze kterého se nejvyšší manažeři budou vzpamatovávat ještě hodně dlouho.

Automobilka v rámci úsporných opatření oznámila záměr zrušit do konce roku 2027 přibližně 8 000 pracovních míst. Aby se vedení vyhnulo drahým sporům s mocnými odbory, spustilo program dobrovolných odchodů s královským odstupným, které u služebně nejstarších zaměstnanců mohlo přesáhnout i astronomických 650 000 eur (v přepočtu přes 16 milionů korun!). Manažeři si zřejmě malovali, jak budou zájemce mezi úředníky a vývojáři složitě hledat, vždy to tak přece bylo. Jenže jak informuje Bayerische Rundfunk, realita je tvrdě profackovala.

Interní přihlašovací portál nevydržel nápor zaměstnanců, kteří se okamžitě pokusili z potápějící se lodi vyskočit, dokud tak mohou učinit „dobrovolně”. A pod jejich náporem zkolaboval. Vyděšené vedení muselo celý program okamžitě stopnout. Zaměstnanci prostě nečekali ani vteřinu a z automobilky jich chtělo utéct tolik, že by to firmu paralyzovalo.

Tento masivní „run na kasu” BMW navíc neodhaluje jen to, že časy, kdy se Němci chtěli držet práce pro automobilky zuby nehty, jsou nenávratně pryč. Odhaluje i fatální systémovou chybu, kterou sociálně-inženýrské mozky ve vedení firem zjevně pořád nepochopily a dokola ji opakují.

K Německu mám přes rodinné vazby historicky blízko a opravdu není těžké si od německých pamětníků vyslechnout, jak přesně tyto „dobrovolné čistky” v praxi vždy skončily. Scénář je totiž vždycky stejný a pro firmu dvojnásob tristní.

Jako první totiž pro peníze vždy natáhnou ruku ti nejschopnější, nejchytřejší a nejvíc kvalifikovaní lidé. Proč? Protože se nebojí o svou budoucnost. Vědí, že s miliony na účtu a skvělým životopisem z BMW si najdou novou, často lépe placenou práci prakticky okamžitě, nebo si založí vlastní úspěšný byznys. Seberou peníze a jdou o dům dál.

Kdo tedy ve firmě zůstane zalezlý a raději nevydá hlásku, aby si ho náhodou nikdo nevšiml? No přesně lidé z druhého ranku. Lidé, kteří jsou v korporátu schovaní, prosluli spíše jako profesionální návštěvníci schůzí a konzumenti kávy, nebo ti, kteří si jsou moc dobře vědomi svých limitů a reálné neuplatnitelnosti na otevřeném trhu práce. Ti se logicky bojí, nikam se nehlásí a svých židlí se budou držet jako klíšťata.

Výsledkem takového manažerského „genialismu” pak bývá stav, kdy automobilce zbude jen personální balast, klíčové know-how je pryč a management po čase zjistí, že na reálnou práci musí najímat nové experty - nezřídka ty samé lidi jako dřív v pozici externistů s brutálními hodinovými sazbami. Je to jako přes kopírák.

Nejhorší zprávou pro celý německý autoprůmysl je však zmíněný fakt, že lidé v práci pro BMW nevidí budoucnost. Dřív by tam pracovali do roztrhání těla, dnes pro zaměstnance platí cynické heslo: „Kdo uteče, vyhraje.” Když vám samotní zaměstnanci dají takto masivně najevo, že raději vezmou peníze na ruku a zmizí, než aby spojovali svůj profesní život s budoucím směřováním značky, je to pro Mnichov mnohem větší zdvižený prst než jakákoli varovná prodejní nebo ekonomická data.

Zdroje: Bayerische Rundfunk, BMW

Petr Miler