Autoforum

/

Foto: Ferrari

Při pohledu na Ferrariho stojícího vedle jeho nového Ferrari si chvíli budete klást otázku, zda Enzo náhodou nevstal z mrtvých. Ale ne, to jen Piero dospěl do velmi podobného vzezření, možná i proto chtěl mít po ruce vůz specifikovaný po vzoru svého otce.

Na sklonku třicátých let minulého století pracoval Enzo Ferrari v karosárně Carrozzerie Orlandi. V té době se seznámil s Linou Lardi, se kterou udržoval poměr až do své smrti v roce 1988. Dvojici se 22. května 1945 narodil syn Piero, ten však musel po většinu života nosit matčino příjmení. Rozvod byl totiž v Itálii v té době ilegální. Piero se tak oficiálním členem rodiny Ferrari stal až v roce 1978, kdy zemřela Enzova manželka Laura. S tou měl zakladatel automobilky syna Alfreda, ten však v roce 1956 v důsledku svalové dystropie zemřel ve věku pouhých čtyřiadvaceti let.

Piero se i díky tomu stal jediným Enzovým přímým dědicem. Jeho otec sice většinu své automobilky dříve prodal, přesto mu v roce 1988 připadlo deset procent firmy, stejně jako okruh Fiorano, kde jeho otec strávil převážnou část posledních šestnácti let svého života. Podle spekulací přitom trať nechal vystavět jen proto, aby si mohl vychutnávat svá auta v pohybu, aniž by mu výhled kazila jiná značka nebo třeba tisk. Realitou však byl fakt, že původně využívaný aerodrom v Modeně již při vývoji silničních i okruhových aut již nestačil požadavkům značky. Následně pak každé nové auto prošlo testy právě ve Fioranu.

Zpět ale k Pierovi, který se v roce 2013 stal vůbec prvním členem rodiny, jenž vystoupal na pódium při závodech Formule 1. Po tehdejším vítězství Fernanda Alonsa v Číně jej totiž týmový šéf Stefano Domenicali přesvědčil, aby převzal trofej za stáj. Mimo to se Enzův mladší syn podílel na vývoji modelů F40, F50 a LaFerrari, od roku 1989 pak zastává post viceprezidenta firmy. Díky dceři Antonelle se pak dočkal i dvou vnuků, Piera a Enza pojmenovaného na počest „Il Commendatoreho“. V jeho někdejší vile pak ostatně dnes osmasedmdesátiletý Piero žije.

Propojení se svým otcem pak největší soukromý akcionář značky dává najevo nejen svým aktuálním vzhledem, který je tomu Enzově velmi blízký, ale také nejnovějším přírůstkem ve své kolekci aut. Piero si totiž převzal čtyřmístné SUV Purosangue, jehož karoserii zdobí stejný zelený odstín Verde Dora, jakým bylo nalakováno také Ferrari 400 Superamerica, které v 60. letech používal Enzo. Pětipaprsková kola vozu jsou nicméně již vyvedena v šedé barvě, zatímco dovnitř se nastěhovalo hnědé kožené čalounění. I to je odkaz na Superamericu, byť ta se během let dočkala přepracování a původní hnědou nahradila černá.

Oba vozy také spojuje dvanáctiválcové ústrojí, byť někdejší kupé disponovalo čtyřlitrovým objemem a 340 koňmi. Moderní SUV oproti tomu sází na 6,5litrovou jednotku a 725 koní. S motory V12 má ostatně Piero nemalé zkušenosti. Byl to totiž právě on, kdo přišel s myšlenkou přenést technologie z Formule 1 na silnici. Projekt, který vyústil v F50, začal tlačit již v roce 1989, tedy rok po smrti svého otce a pouhé dva roky po debutu F40.

„Lidé sice říkali, že F40 má fantastický motor a pořádný výkon, ovšem stále se jednalo pouze o osmiválec. Zákazníci Ferrari ovšem snili pouze o dvanáctiválci, který byl klasickým motorem značky. To byla jejich první volba. Mimo to F40 sice vypadalo jako moderní auto z karbonu, ve skutečnosti však mělo trubkový rám. Napadlo nás proto přijít s karbonovým šasí jako u monopostu F1. Kombinací těchto dvou myšlenek došlo na zrod F50,“ vysvětlil Piero později.

Dnes nicméně Piero přiznává, že takové auto by již přes zbytek vedení firmy neprošlo. Příliš hlučné a vibrující bylo totiž i na tehdejší dobu. Protože ale šlo o něco jako silniční F1, nebyl daný problém brán jako nedostatek. Jistotou přitom zůstává, že něco takového nemusí za volantem Purosangue řešit. Dá se navíc předpokládat, že na Fioranu je SUV rychlejší než takřka 30 let starý supersport, který okruh obkroužil za 1 minutu a 27 sekund.

Zdroj: Ferrari

Petr Prokopec