Autoforum

/

Foto: U.S. Antarctic Program, CC0 Public Domain

Potřeboval až hodinu jen na zahřátí motoru, i poté ale často jezdil se zamlženými okny, protože prohřátí interiéru by si vyžádalo ještě podstatně delší čas. Není divu, od roku 1994 sloužil na Antarktidě, kde ani za tak dlouhou dobu nikdy nezapadl a obsloužil přes 100 tisíc lidí.

Veřejnou dopravu asi čas od času využije každý z nás. A ve většině případů jde o moderní prostředky, které disponují klimatizací či polstrovanými sedadly doplněné alespoň elementárními bezpečnostními prvky. A pokud jde o dálkový transport, nechybí v autobusech a spol. ani toaleta, kávovar nebo zábavní centrum. Přihoďte k tomu třeba ještě noviny nebo malé občerstvení zanechané na sedadlech a rázem máte dostatek důvodů k tomu, proč nebrblat jako v minulosti, kdy jediné, co na vás čekalo, byla žvýkačka nalepená na koženkovém čalounění.

Dovedete si tedy představit, že byste spíše než moderní bus raději využívali 30 let starý? Asi ne, ovšem v místě zvaném McMurdo Station se lidé nechovají stejně jako ve zbytku světa. Mimo jiné i proto, že čelit musí něčemu úplně jinému, než jsou dopravní kolony. Jedná se totiž o vědeckou a logistickou základnu Spojených států na Rossově ostrově ležícím na okraji Antarktidy. Dopravit se sem dá letadlem či lodí, následně se však expedice musí dál k Jižnímu pólu vydat po pevnině.

S tím jim od roku 1994 napomáhal speciální sněžný autobus Terra od společnosti Foremost, který ihned dostal přezdívku Ivan the Terra Bus, česky mu můžeme říkat Ivan Hrozibus . Tím je odkázáno na ruského cara Ivana Hrozného (Ivan the Terrible), k čemuž sváděl červenobílý nátěr vozu. A rovněž i jeho schopnosti, neboť neexistovalo nic, co by tento kolos zastavilo. Na délku měřil 14 metrů, k otočení jich pak potřeboval dokonce devětačtyřicet. Protože ale na Antarktidě žádné úzké uličky nejsou, nebyl to problém.

Více než zajímavá byla rovněž startovní procedura. Protože každá ze šesti pneumatik má 1,8 metru na výšku, řidič a až 56 cestujících museli použít žebřík, aby se dostali dovnitř. Nastartování a hlavně zahřátí dieselového motoru s 300 koňmi pak zabralo až hodinu, přesto však jízda často probíhala se zamlženými okénky. Pozoruhodné proto vlastně je, že na incident došlo pouze jednou, a to při úvodní vykládce autobusu, kdy s ním neopatrný mechanik nacouval do světelného majáčku.

Ivan the Terra Bus byl ve srovnání s ostatními sněžnými busy společnosti Foremost upraven dle návrhů technika Johna Wrighta, který zamýšlel, že by sloužil k transportu mezi stanicí McMurdo a 1 600 km vzdáleným Amundsen-Scottovým centrem na Jižním pólu. Jenže k tomu nikdy nedošlo, místo toho se staral o přepravu lidí mezi jednotlivými letišti a vědeckými stanicemi. Během jeho 30leté služby se v něm svezlo přes 100 tisíc cestujících, z čehož také pramení jeho obliba.

Tento autobus vážící 30 tun se zvládnul pohybovat maximální rychlostí pouze 40 km/h, postupem času tak byl překonán mnoha modernějšími dopravními prostředky. Přesto byl stále většinou polárníků upřednostňován, neboť na rozdíl od ostatních nikdy nezapadl. Letos však došlo na jeho vůbec poslední cestu, po které byl transportován na Nový Zéland. Výroba náhradních dílů totiž definitivně skončila, načež se údržba v tak vzdálené lokalitě stala velmi náročnou.

Loni v létě přitom bylo rozhodnuto, že zamíří do aukce, která by víceméně znamenala jeho úplnou konečnou, neboť by jej nejspíše pořídil nějaký farmář, který by si zachoval ty nejdůležitější komponenty, a zbytek by ponechal na sežrání korozi. Nakonec by však měl být vystaven v Mezinárodním antarktickém centru v Christchurch, stejně jako je možné, že zájem budou mít jiná světová muzea. Koneckonců jde o důležitou součást nejen automobilové historie.

Zdroj: Jalopnik

Petr Prokopec