Autoforum

/

Foto: Alaska Department of Transportation & Public Facilities, CC0 Public Domain

Pokud máte pocit, že vás nápady českého dopravního inženýrství někdy zahání do úzkých, vězte, že může být i hůř. Do tohoto tunelu by se u nás kdekdo bál strčit hlavu, na Aljašce do něj musí lidé pravidelně „strkat” celá auta.

S rozlohou 1,7 milionu kilometrů čtverečných je Aljaška největším státem USA, při hustotě osídlení 0,5 obyvatele na jeden kilometr čtverečný je ale zároveň tím nejméně obydleným. Je to krásný kus země, extrémní subarktické podmínky ale zase tak lákavé každého. Kvůli tomu dvě třetiny obyvatel žijí ve městech Seward, Anchorage a Fairbanks. Zbytek se pak nalézá ve více či méně izolovaných komunitách, které na zbytek civilizace často nemají žádné silniční napojení. Zhruba 82 procent z nich je tak závislé na letecké dopravě, na Aljašce proto najdete přes 230 letišť.

Vedle toho místní v nemalé míře spoléhají také na páteřní železniční trať Alaska Railroad, kterou se již během druhé světové války rozhodla využít armáda při budování svých tehdy tajných základen. Jedna taková vznikla v městečku Whittier, které se nachází na jižním pobřeží tohoto státu. Problém byl ovšem v tom, že z jedné strany je odříznuto Severním Pacifikem, z druhé pak horami. Právě skrze ně vojáci prorazili tunel, aby mohli město propojit novou tratí s Alaska Railroad. To zvýšilo místní populaci na přibližně tisíc lidí, které bylo třeba někde ubytovat.

Do roku 1953 tak byly dokončeny dvě vícepatrové budovy Buckner Building a Hodge Towers, ve kterých se nacházelo vše potřebné k životu. Tedy nikoli jen samotné byty, nýbrž také obchody, kina, bowling, kaple a dokonce i malé vězení. O třináct let později se ovšem armáda začala z Whittieru stahovat, pročež Buckner Building osiřela a dnes jí obývají maximálně tak lední medvědi. Zbytek obyvatelstva se stáhnul do druhé budovy, která byla přejmenována na Begich Towers.

Whittier se tak dočkal přezdívky „Město s jednou střechou”, přičemž počet obyvatel se od 70. let minulého století pohybuje mezi dvěma a třemi stovkami. Pokud ovšem tito lidé chtěli na místních komunikacích využívat auto, museli si jej nechat dovézt lodí či vlakem. Něco takového bylo ovšem nejen drahé, ale i časově náročné. Proto místní začali zvažovat, že by Whittier propojili se zbytkem Aljašky také s pomocí silnice. Jenže na ražbu dalšího tunelu jednoduše nebyly peníze.

V roce 1995 tak bylo rozhodnuto, že železniční tunel bude upraven tak, aby skrz něj mohla vedle vlaků jezdit také auta. To není zase tak neobvyklá věc, tady se ale bavíme o tunelu s jediným tubusem, jedinou cestou, na které se nepočítá s tím, že by vlaky auta vezly, prostě jezdí po stejné pozemní komunikaci jako vlaky, a to oběma směry. A není to tak, že by z jednoho konce tunelu bylo vidět na druhý, je docela dlouhý, měří přes čtyři kilometry.

O pět let později byla práce dokončena práce na něčem, co nese oficiální označení Anton Anderson Memorial Tunnel, málokdo ale výsledku řekne jinak než Whittier Tunnel. Je to světový unikát, který je sám o sobě atrakcí - jen v roce 2019 jím projelo zhruba 278 tisíc aut. Samo číslo je pozoruhodně vysoké, neboť tu máme opravdu jen jeden pruh, který je využíván pro cestu tam i zpátky s rychlostí omezenou na pouhých 40 km/h.

Z jednoho konce na druhý se auta dostanou za zhruba 10 minut. Obrovské ventilátory se pak starají o kvalitu vzduchu uvnitř, přesto je vstup pěších nebo cyklistů zakázán. Vedle toho se do něj stále nevejdou velká nákladní vozidla. A aby toho nebylo málo, dopravu může velmi snadno zastavit plánovaný či dokonce i neplánovaný příjezd vlaku, zkrátka peklo svého druhu. Většinou jde ale všechno podle plánu a na cestu z do Whittieru přes tento tunel, která je pro pozemní dopravní prostředky tou jedinou možnou, nezabere déle než hodinu.

Zdroje: Alaska Department of Transportation & Public Facilities, Jalopnik

Petr Prokopec