Autoforum

/

Foto: BMW

Komu dnes vadí beztak převážně syntetické kožené čalounění sedadel a dalších částí kabin aut? Pokud si odpovídáte, že snad leda Bruselu, jste na správné stopě, nové regulace EU jej mají učinit prakticky zakázaným.

V principu nemáme žádný problém s pravidly usměrňující chod společnosti. Jsou nezbytná. I když bychom pochopitelně byli raději, kdyby se všichni lidé chovali „správně” sami od sebe, v praxi to tak nefunguje. Není tak těžké přijmout, že musí existovat pravidla vedoucí k ochraně přírody, zajištění bezpečnosti na silnicích či čehokoli takového. Problémem je, když se to s nimi začne přehánět.

Tak jako v jiných oblastech lidského života zkrátka existuje hranice, za kterou se další tlačení na pilu stává neefektivním, za kterou velmi citelné omezování toho či onoho přináší už jen sotva měřitelné zlepšení. A přesně do této fáze se v posledních letech dostala Evropská unie. Svět po dekádách relativního klidu a konstruktivního vývoje nemá reálný problém, a tak se problémy vytváří či se rovnou řeší něco, co problémem není.

Jsme toho svědky dnes a denně, a to i v automobilovém světě. Přijde nám naprosto absurdní požadovat úplný přechod na elektrický pohon aut v či onom termínu v momentě, kdy spalovací osobní auta dosáhla zcela mimořádné čistoty i efektivity a na celkových emisích CO2 generovaných na tomto světě mají zcela marginální podíl. A to mluvíme o všech, ne o hrstce světové flotily jezdící v Evropě. V ideálním světě, kde by se baterie vyráběly z ničeho, sítě nabíječek vznikaly z ničeho a elektřina vznikala z ničeho by to jistě bylo zajímavé řešení, v tom skutečném ale elektromobilita stěží přinese cokoli dobrého. V tom lepším případě.

Stala se z toho ideologie či spíše náboženství, které ignoruje racionální argumenty. Tento přístup navíc zdaleka nekončí zde, EU tlačí na pilu tisíce a jedné další věci ve jménu zlepšení životního prostředí, které už ale zřejmě nikdo nepozná. Zato oběti na oltář tohoto přístupu kladené poznáme všichni.

Další mantrou je stále větší recyklace materiálů. V současné době je u aut povinnost recyklovat 85 procent jejich komponentů, což je stále rozumně zvládnutelné. Evropská unie ale chce nařídit posun této hranice na 95 procent. A vůbec bychom se nedivili, kdyby konečným cílem byla 100procentní recyklace - protože to na papíře vypadá dobře bez ohledu na to, co to bude ve skutečnosti znamenat. Automobilky jsou si dalších plánovaných regulací vědomi, a tak se na ně chystají. BMW patří mezi ně, proto také nedávno ukázalo zdánlivě nesmyslný koncept Vision Circular. Ten má být kompletně vyroben z obnovitelných zdrojů a automobilka tvrdí, že dokáže opakovaně využít každý jeho komponent.

Maximální možnou recyklací se u BMW zabývá Andreas Vetter, který k věci uvádí, že v důsledku tlaků EU budou muset výrobci vůbec začít navrhovat auta zevnitř směrem ven. A co více, zcela změnit hodlají vnímání luxusu. Pod tím si většina lidí aktuálně představuje jemné kožené čalounění, ovšem zrovna to recyklovat prakticky nelze. BMW, stejně jako ostatní výrobci, tak bude muset do budoucna přepřáhnout na textil či přírodní materiály, jako je třeba konopí.

Tento krok je přitom navýsost sporný, neboť mnichovský výrobce bude muset přesvědčit svou spíše konzervativní klientelu, že ji nehodlá usadit na marihuanové jointy, nýbrž na vlákno rostlinného původu, které není nikterak toxické. Dalším krokem bude úplná recyklace oceli. Jak říká Vetter, EU vadí, že v důsledku produkce 1 kg oceli je vypuštěno do ovzduší 1,2 kilogramu CO2, takže výrobu je třeba také minimalizovat.

Pokud si uvědomíme, že BMW momentálně ocel recykluje pouze z 10 až 15 procent, zatímco u hliníku jde až o 50 procent, pak zde máme tlak na další obrovskou změnu, která ve výsledku přinese zvýšení nákladů na výrobu, a tedy další zdražení všeho dotčeného. Že to za ochranu přírody stojí? V praxi ne nutně, jak totiž uvádí profesor Andrew McAfee z MIT, recyklace zdaleka nedává smysl u všeho.

Renomovaný expert naráží například na plasty. Důvodem je skutečnost, že jakkoli je lidé chtějí třídit a firmy recyklovat, celý proces je nesmírně drahý a energeticky náročný. Ve finále je tak sekundárně využito pouze 9 procent veškerého sesbíraného a přetříděného plastu. Z této porce ovšem pouze 16 procent plastového materiálu nakonec najde využití v podobě nového výrobku.

Dle McAfeeho je na tom navíc Evropa ještě hůře, na starý kontinent totiž připadá dokonce jen 6procentní podíl. Důvodem je fakt, že ono přetřídění, přeprava a hlavně energetická náročnost ústí ve vyšší ceny, než za jaké lze dané plasty vyrobit zcela znovu. Dle profesora by tak na skládky měl raději zamířit veškerý plast, neboť i přes veškeré třídění na nich tak jako tak končí většina plastového odpadu.

Tlaky EU, které jsou popřením smyslů tržního hospodářství a vedou k umělému zdražování zdánlivě problematických věcí, tak nelze vnímat jako dobro, za které má smysl si připlatit. Ony ekonomicky nejvíce efektivní cesty bývají leckdy - jistě ne vždy - i těmi nejvíce ekologickými, protože náklady obvykle odrážejí využití těch či oněch zdrojů. V jejich ceně se pak opět zračí komplikovanost jejich získávání, výroby, náročnosti lidské obsluhy... To všechno provází i ekologická zátěž.

Snaha o stoprocentní recyklaci u aut tak nakonec nemusí ničemu pomoci. Docela však pochybujeme o tom, že něco takového si zákonodárci v Bruselu uvědomují. Pro ně totiž zkrátka 100procentní podíl zní daleko lákavěji než 85procentní, aniž by domýšleli důsledky. Ostatně je v jejich pozici ani nemusí zajímat - s platem asi 180 tisíc čistého a dietami přes 8 tisíc za cen zasedání evropského parlamentu vám vážně může být jedno, jestli za auto dáte 400 nebo 600 tisíc.

Zdroje: Car Sales, MIT

Petr Prokopec