Autoforum

/

Foto: Deutsche Bahn, tiskové materiály

Je to nakonec jen další ukázka toho, jak snad i dobře míněné kroky politiků mající vést k odlehčení něčemu, neplní svůj původní cíl a naopak vedou jen k přetížení něčeho jiného. Němci draze poznali, že auta ze silnic vyhnat snadno nepůjde a zkomplikovali život těm, kteří používají hromadnou dopravu i bez podpor.

Letos na jaře začaly i v Německu výrazně růst ceny pohonných hmot. Stejně tak začalo zdražování na všech frontách, mimo to pokračovala i energetická krize, jež odstartovala dávno před ruskou invazí na Ukrajinu. Německá vláda se proto odhodlala k mnoha krokům, jež měly lidem napomoci snášet obtížnou situaci. Jedním z nich bylo i zavedení i jednoho univerzálního měsíčního lístku na hromadnou dopravu, který stál pouhých 9 Eur (225 Kč) a dovoloval použít libovolný autobus, vlak apod. pochopitelně tak, že rozdíl mezi skutečnými náklady a peněz zaplacenými prostřednictvím této jízdenky provozovatelům vyrovnal stát, tedy všichni ti, kteří takovou možnost nevyužili.

Tento experiment včera po třech měsících skončil. Nastal tedy čas na vyhodnocení výsledků, které se na první pohled mohou jevit optimisticky, ve skutečnosti ale ukazují jen to, že šlo o další nesmyslné plýtvání, které nepomohlo prakticky ničemu. Němci, kterých je celkově lehce přes 83 milionů, ti během června, července a srpna koupili hned 38 milionů zlevněných lístků. Mohlo by se tedy zdát, že skutečně přesedlali z aut na hromadnou dopravu, což by vedlo jak k úspoře nákladů, tak i ke snížení emisí. To se ale skutečně nestalo.

Studie vývoje městského provozu v Německu totiž ukázal, že intenzita automobilové dopravy poklesla o pouhá tři procenta. Asociace německých železnic pak uvádí, že o stejná tři procenta vzrostl počet lidí, kteří začali upřednostňovat hromadnou dopravu před tou individuální. To e hranici statistické chyby, v tomto směru tedy program nezměnil prakticky nic. Lidé tedy znovu dokázali, že vlastních aut se vzdát jen tak nehodlají.

Jak je tedy možné, že bylo lístků prodáno tolik, k čemu posloužily? Další data ukazují, že hromadná doprava byla využívána zejména během víkendů, svátků a prázdnin jako takových k turistice. Lidé tedy nezačali šetřit, ani se nevzdali aut, jen se jim zalíbila možnost sjet si skoro zadarmo a začali podnikat cesty, které by jinak nepodnikli. Docházelo tak ke zpomalování přeplněných vlaků a znepříjemňování hromadné dopravy pro ty, kteří jsou zvyklí ji využívat za obvyklou cenu. Musely také být vypravovány nové vlaky, čímž dopravy (a emisní stopy) jen přibylo.

Je tedy zjevné, že na straně pozitiv nepřinesl program nic hmatatelného, zatímco na straně negativ jsou dopady jasně patrné. Zácpy nezmizely, úspora energie nepřišla, lidé hlavně za „peníze těch druhých“ cestovali někam, kam by jinak nejezdili, a používali vlaky a autobusy, které by normálně stály. A kdyby mělo jít o trvalý stav, pak by dle ministra financí Christiana Lindnera stál státní kasu 14 miliard Eur (343,6 mld. Kč) ročně navíc. Výměnou prakticky za nic. Tomu nelze říkat úspěch, to je totální selhání.

Přesto jej lze použít jako poučení, říká totiž hodně o lidském vnímání podobných podpor. Když něco nabídnete s velkou slevou, lidé o to začnou stát, i když to vlastně nechtějí. Mají pocit, že by jim jinak unikla nějakou výhodu, kterou takto mohou získat. Ve finále tak experiment, který stál přes 2,5 mld. Eur (61,1 mld. Kč), nelze hodnotit jinak než jen jako plýtvání penězi. Dokládá to i Luka Blazic, pětadvacetiletý student práv, který si zlevněný lístek koupil v červnu. Ovšem jen proto, že potřeboval přepravit velké množství knih, což by na motorce bylo náročné. Jak ovšem uvádí, kdyby měl důležitou schůzku, na hromadnou dopravu by rozhodně nespoléhal.

Zdroj: Vox

Petr Prokopec