Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Relativně dostupný sporťák se stovkou za 2,2 sekundy „stvořený tiskárnou” se před pár léty zdál být utopickou ideou. Jenže teď je hotový a skutečně jezdí.

Pokud pomineme obrázky nebo papírové skládačky, tisk není v oblasti vývoje automobilů příliš rozšířený. Americká firma Divergent Microfactories ovšem přichází s technologií, která umí tisknout hliníkové díly na speciálním zařízení, které je ve své podstatě 3D tiskárnou.

Tomuto tématu jsme se věnovali téměř přesně před dvěma lety, kdy se poprvé představilo auto, tehdy známé jako DM Blade, ve formě prototypu. Ne každému se zdála být realizace něčeho takového vůbec možná, dnes ale máme před sebou hotový, funkční vůz, homologovaný a registrovaný pro provoz na amerických silnicích.

Jak víme už z dřívějška, vůz váží 630 kg. Jeho zadní kola pohání čtyřválec z Mitsubishi Lancer Evo X se zvýšeným objemem na 2,4 litru a s větším plnicím tlakem turbodmychadla, takže dává 729 koní, které posílá na kola přes šestistupňovou sekvenční převodovku. Potud úžasný stroj, který má stovku zvládat za 2,2 sekundy. A k tomu hraje i na ekologickou notu - kromě benzínu umí jezdit i na CNG.

To nejzajímavější na něm ovšem nejsou výkony, nýbrž technologie jeho výroby. Jak stojí i výše a jak jsme popisovali i v někdejším článku, je vyrobený na 3D tiskárně, ale ne na obyčejné, kterou si může kdekdo koupit. Je to speciální stroj, který spéká hliníkový prach pomocí laserového paprsku ve finální výrobek.

Šasi auta je pak poskládáno z jednotlivých dílů, které jsou k sobě slepeny epoxidovou pryskyřicí a ještě sešroubovány. Všechny díly nejsou hliníkové, zrovna na šasí supersportu Blade je i karbon a titan, ovšem největší přínos firmy Divergent Microfactories je právě v 3D tisku hliníku.

Takováhle výroba je levnější a rychlejší než cokoliv, co je dosud používáno v automobilovém průmyslu, i když i tam nacházejí počítače extrémně široké uplatnění. Navíc, protože karoserie tu není nosná jako u běžných aut, můžete na jedno šasí navrhnout více různých „slupek”. V případě supersportu Blade je slupka opravdu zajímavá, inspirovaná částečně historickým závodním vozem značky Lola.

Hliníková výztuha předního nárazníku, kterou vidíme níže, je také vytištěná zmíněným způsobem. Stejně tak jsou tištěná ramena náprav, na kterých je nejzajímavější to, že i když vypadají „organicky”, je to jen a pouze výsledek práce počítačového algoritmu. Software, jehož podstatnou část si u Divergentu vyvinuli sami, prostě vytvořil co nejlepší, nejpevnější tvar ramene nápravy a není náhodou, že vypadá takhle. Je tak prostě nejlépe funkční.

Kromě úspory nákladů a času prakticky při všech fázích vývoje umí Divergent Microfactories podstatně srazit i náklady na nárazové testy. Test prý namodeluje na počítači lépe než kterákoli z dnešních automobilek a poslat skutečné auto proti zdi v laboratoři je prý jen formalitou.

Firma Divergent Microfactories, třebaže se zde můžeme do detailu podívat na funkční auto, nechce být primárně automobilkou. Bohužel, chce se říci, protože kombinace auta o 590 kg suché hmotnosti se 729 koňmi zní opravdu víc než zajímavě. I po naplnění olejem a dalšími kapalinami a s řidičem velikosti Jaye Lena tu člověk bude velmi blízko tisíci koním na tunu, proto je také vůz tak extrémně rychlý.

Jestli se firma Divergent Microfactories někdy odhodlá aspoň k malosériové výrobě, je zatím otázkou, podle svého šéfa se chce soustředit na dodávky technologií existujícím automobilkám. Jestli a do jaké míry s nějakými spolupracuje, zatím nevíme, ale pokud se naplní dva roky staré proklamace, že náklady na jedno hotové šasí můžou být zhruba 2 tisíce dolarů (cca 47 tisíc korun), může to být pro nejednu automobilku velmi lákavá nabídka, která také může otevřít dveře do světa výroby aut dalším novým značkám...

Zdroj: Jay Leno's Garage@YouTube

Marek Bednář