Autoforum

/

Foto: Renault

Víte, že když velká firma, tím spíš francouzská, začne v neděli na všechny strany rozesílat „oznámení týkající se řízení skupiny”, muselo dojít k velkému otřesu. A skutečně, dosavadní šéf Renaultu Luca De Meo ve vedení firmy náhle končí, aniž by byl znám jeho nástupce.

Psal se prosinec 2024. Bavíme se tedy o momentu, který dnešku předcházel jen o půl roku a pár týdnů navrch. Skupina Renault tehdy oznámila, že se jí na další čtyři roky jako generální ředitel upsal Ital Luca de Meo, „manažerský odchovanec” Fiatu, který od roku 2009 postupně působil ve vedení Volkswagenu, Audi a nakonec nejslavněji Seatu. Odtud odešel v roce 2020 řídit právě Renault, který pomohl přinejmenším dostat zpět do černých čísel.

Loňský krok provázel oboustranný optimismus, který De Meo komentoval s tím, že v Renaultu „má pořád práci, kterou musí udělat“. Nyní se píše červen 2025 a Renault v neděli rozesílá zprávu o De Meově konci ve vedení společnosti. Je to nečekané a vpravdě podivné, neboť sám De Meo tento krok komentuje tak, že „práce je hotova”. Tak buď si Luca De M. zvládl své úkoly splnit opravdu rychle, nebo se stalo něco, co situaci kompletně změnilo.

Co to bylo, nevíme, na to jde o moc čerstvou zprávu, neměli jsme zatím ani možnost obvolat naše zdroje ve firmě, a k věci se tak velmi pravděpodobně ještě vrátíme. Už fakt, že De Meův konec přichází půl roku po novém jmenování, informováni jsme o něm v neděli večer a zprávu provází konfliktní reakce samotných nejvyšších aktérů, naznačuje cosi nepříjemného.

Někteří De Meova konce ve vedení firmy litují, prý to byl ten lepší, ten otevřenější, ten kritičtěji uvažující člověk mezi dnešními automobilovými manažery. Možná ano, pokud ale máme jako projev jeho skutečné vůle brát jeho poslední vyjádření, která nejspíš pronesl až v situaci, kdy věděl, že firmu stejně opouští, pak se takto začal chovat příliš pozdě a příliš málo důrazně. Je třeba vidět celý obraz jeho téměř pětiletého působení v pozici CEO Renaultu.

De Meo rozhodně nebyl „ten frajer”, nebyl to „střelec” usilující o správné věci klidně „proti všem”. Byl to spíš nečitelný konformista, u kterého jste podobně jako u Carlose Tavarese nikdy nevěděli, co si vlastně myslí, o co vůbec usiluje. Však roky otevřeně budoval „nejzelenější” automobilku Evropy a neměl problém elektřinou zabít nejslavnější modely značky jako Mégane. Z hitu prodávaného po statisících udělal padlou hvězdu, kterou loni sebralo ze země v celé Evropě jen 31 634 lidí, mimochodem skoro o čtvrtinu míň než o rok dřív.

Až když viděl. že jeho strategie selhává, že nejzelenější automobilka Evropy by byla také tou nejdřív mrtvou a firma potřebuje vycházet víc vstříc požadavkům klientů, začal spílat EU, že firmu nutí budovat to, co roky sama tak jako tak dělala. Nikdy to od něj neznělo a nemohlo znít zcela upřímně. Lidí ochotných převléci kabát v momentě, kdy jim začne téci do bot, je dnes v automobilovém průmyslu dost i bez De Mea.

Ani tak nebyl beznadějným případem, přesto selhal v tom, v čem selhává většina jeho kolegů - nedokázal se vzepřít nemoci doby v podobě neustále akcelerujícího vzdalování povahy klíčového produktu automobilek od představ těch, kteří jej mají kupovat. Možná to sám chtěl jinak, ale pokud to tak bylo, byl pro něj až plán B. A ani tak zřetelně neměl sílu na to, aby vrátil do automobilového průmyslu úctu k elementární technicko-ekonomické logice a především úctu k zákazníkovi, dokonce ani jako šéf sdružení ACEA. Možná to byl ten moment, kdy prozřel a rozhodl se odejít.

De Meovi je teprve 58 let, do důchodu tedy nemíří. Sám Renault informuje, že ho čekají nové vývzy mimo automobilový svět a Le Figaro jako o hotové věci informuje, že se stane novým ředitelem firmy Kering. Tu znát nemusíte, jí obhospodařované značky jako Gucci, Yves Saint Laurent, Balenciaga nebo Bottega Veneta ale znát budete. Zamířil by tedy do světa módy, do oboru, kde si pořád můžete šít věci téměř podle libosti. To pro něj pochopitelně může být přitažlivé.

Někteří v reakci na to říkají, že De Meo nepřišel o práci, ale automobilový obor přišel o De Mea. Nemyslíme si to, na to tento italský manažer nebyl dostatečně přesvědčivý. Obor čeká na silnější charaktery s podstatně pevnějším zázemím, jaké měl třeba téměř neodvolatelný Ferdinand Piëch. Jen takoví mohou říci, že nechtějí vyrábět auta šitá na míru předpisům, která jdou často přímo proti vůli zákazníků, a tvářit se, že to je obchod. Toto není obchod, toto je vyplňování tabulek a odškrtávání si cílů aktuální evropské pětiletky.

De Meo tohle dělal až do chvíle, než zjistil, že s tím nepůjde vyžít. Pak začal křičet, do té doby mu stačil pověstný „klid a stálý příjem”, nevadilo mu řídit firmu jen mezi mantinely pevně vymezenými jakýmsi novým politbyrem. Možná se tedy narodil pro jiný obor, a pokud skutečně zamíří do Keringu, rozvine své schopnosti naplno. Nám zatím nezbude než čekat na lepší charaktery, kterým bude ode dne 0 jasné, že s novým evropským socialismem jím řízená firma nebude prosperovat na věčné časy (a nikdy jinak), ale půjde postupně ke dnu tak, jak se to zrovna „daří” celém evropskému automobilismu. Počkejme si na jeho nástupce, zrovna od Renaultu ale zázraky čekat nepůjde, ani kdyby do jeho čela usedl Aštar Šeran...

Zdroje: Renault, Le Figaro

Petr Miler