Autoforum

/

Foto: AESC, tiskové materiály

Iluze o udržitelnosti přirozeně neživotaschopných projektů se hroutí. A dál budou jen padat s tím, jak jim přestane být zametána cesta. Továrna AESC v Jižní Karolíně je zatím poslední známou obětí. Firma do ní už investovala 22 miliard, o dalších 13 ale nechce přijít.

Projekt největší evropské továrny na baterky umírá na přístrojích a další místní fabrika stejného ražení k tomu nemá daleko. Není to ale jen Evropa, která nedokáže být na tomto poli přirozeně konkurenceschopná a kde pokusy nahradit reálnou efektivitu přerozdělováním končí fiaskem.

Do velmi podobné situace se dostávají obdobné projekty v USA. V Americe jsou podmínky pro lokální výrobu baterek o něco málo příhodnější, ne však dost na to, aby se produkce obešla bez přerozdělovaných peněz všech, kteří s ní sami nechtějí mít nic společného. Právě to přinejmenším naznačuje zkáza projektu nové továrny firmy Automotive Energy Supply Corporation (AESC) v Jižní Karolíně, jejíž stavba byla právě zastavena navzdory tomu, že fabrika je prakticky hotová a chybí v ní jen část výrobního zařízení.

O celé kauze informuje Wall Street Journal s tím, že Číňany ovládané společnosti došla investiční odvaha a po proinvestované 1 miliardě dolarů (cca 22 miliard Kč) projekt za celkem 1,6 miliardy USD (cca 35 miliard Kč) zmrazila. Nevylučuje, že stavbu obnoví, v tuto chvíli ale nic nenaznačuje tomu, že by se to mělo stát.

Společnost k uvádí dva důvody. Jednak Amerikou zavedená cla, která ale podle nás mají s krokem jen omezenou souvislost. Továrna měla dodávat baterie hlavně pro lokální produkci aut, kterou cla spíš podpoří než co jiného, jakkoli jejich komplexní dopady jsou nejasné. Jedním ze zákazníků je BMW s rozsáhlou americkou výrobou, které její podstatnou část také vyváží. Svou roli tedy může hrát obava z odvetných kroků EU, které by vývoz omezily a s ní i poptávku po bateriích. To je ale velmi komplikovaný konstrukt, primární problém je jinde.

AESC má otevřeně strach z tzv. One Big Beautiful Bill Act, velmi komplexního zákona Trumpovy administrativy, který je jakýmsi antidotem na tzv. Inflation Reduction Act prezidenta Bidena. A také je to velmi pravděpodobně hlavní důvod, který rozhádal současného prezidenta s Elonem Muskem. Přes různé kouřové clony je faktem, že Big Beautiful Bill velmi důkladně ničí přerozdělování peněz všeho druhu ve prospěch samostatně neživotaschopných „zelených” projektů, mezi které elektromobilita a vše s ní spojené pochopitelně patří.

AESC má tedy obavu, že pokud tento zákon bude přijat senátem v přibližně takové podobě, v jaké už prošel kongresem, bude velmi efektivním nástrojem na vyhladovění „zelených krků” po mnoho dalších let. Trump sotva začal úřadovat, do roku 2030 by se tedy situace nezměnila a nejméně s takovým časovým horizontem zákon počítá. A v případě další republikánské pětiletky jsme v roce 2035. Pokud nastane taková situace, ze nových podmínek spousta firem investujících do zelených projektů žijících primárně z centrálně přerozdělovaných peněz nemá šanci přežít. I proto Muskova panická reakce, jakkoli jsme přesvědčeni, že dřív než Tesle by to ublížilo řadě zranitelnějších menších firem.

Společnost tedy čeká, co se bude dít dál, a podle toho bude jednat. Fascinující je, že v reakci na tento krok je některými Trumpovi vyčítáno, že jsou podobné projekty v ohrožení, což je značné obrácení logiky. Je třeba si uvědomit, že vznikly z politické vůle a společnosti za nimi stojící si musely být dobře vědomi, že investují do samostatně neživotaschopných věcí, které stojí a padají s penězi lidí, kteří je do nich investovat nechtěli. Pokud tedy Trump vrací situaci do normálu (ruší přerozdělování v jejich prospěch), není mu možné klást jejich zkázu za vinu. Tohle už dříve zavinili ti, kteří začali vybízet ke stavbám podobných hladových zdí.

U továrny na baterky to možná není pro každého tak patrné, je to ale jako kdyby nějaký politický vůdce začal vybízet třeba ke stavbám myších restaurací, ať řekneme něco hodně absurdního. Soudný byznysmen se do něčeho takového nezaplete, neboť ví, že myš si od něj žádné jídlo nekoupí a projekt zemře první den, kdy někdo přetne penězovod k němu vedoucí. Oportunista si ale řekne cosi o předem zaručeném odbytu a síť myších restaurací vybuduje, však to někdo zaplatí.

Vinni jsou v těchto případech vždy ti, kteří se přestali zajímat o reálné potřeby zákazníků a cpali peníze do něčeho s uměle zajištěným budoucím odbytem. Pokud tyto věci pojdou, bude to jedině dobře - peníze všech ostatních by stály i v jakémkoli následujícím momentě svého fungování. Kdyby to tak nebylo, AESC nebude ani vteřinu nad dokončením váhat; dělá to pro to, že ví, že bez „peněz těch druhých” továrna nemá šanci ziskově hospodařit.

Zdroj: WSJ

Petr Miler