Autoforum

/

Foto: Stellantis

Takzvaná deindustrializace Evropy pod taktovkou Bruselu už není obava či riziko, ale reálně probíhající proces. V Itálii bychom se museli vrátit skoro 70 let zpátky v čase, abychom tuto zemi zažili ve stavu, kdy vyráběla tak málo aut jako dnes.

Co se asi tak může stát, když ceny energií životně nezbytných pro průmyslovou výrobu někde uměle zatížíte nesmysly typu emisních povolenek? A současně to, co je jejím produktem, zatížíte velmi obdobnými nesmysly postavenými znovu okolo emisí CO2, které je zdraží za mez únosnosti i toho, co je schopna nabídnout konkurence z jiných kontinentů? A přidáte ještě asi tisíc nařízení, zákazů, regulací a jiných omezení podkopávající „autoritu” efektivních tržních mechanismů?

To nejsou řečnické otázky, odpovědi na ně jsou jasné a jediné možné - na takovém místě nepůjde nic smysluplně vyrábět. A pokud to někdo přece jen vyrobí, nepůjde to prodat. Byl by to hezký příklad do učebnic ekonomie, teoretizovat ale nemá smysl. Tahle senzační konstelace nastala v Evropě, přesněji v zemích Evropské unie, kde jsme se rozhodli určit od zeleného stolu dokonce i to, jaké brčko vám dají v „mekáči” k černé limonádě, která časem rozpustí i mrtvou myš. A funguje to tu přesně podle toho - prakticky jakákoli náročnější průmyslová výroba se tu stává stále více neúnosnou.

O tzv. deindustrializace Evropy kdysi psali jen troufalí „šiřitelé nesprávných názorů”, dnes je to fakt, který nelze popřít. Pokračuje už nějaký čas a její poslední projev je vážně tristní - Itálie, kdysi jedna z nejvíc automobilových zemí kontinentu, ve které se vyráběl nespočet slavných aut a ještě před sedmi roky vychrlila do světa téměř 1,2 milionu nových vozů během 12 měsíců, se stává automobilovým krcálkem, kde se výroba propadá na dekády nevídaná čísla.

Situaci rekapituluje Bloomberg s odkazem na data odborové organizace kovodělníků FIM-CISL. Podle nich se výroba aut v zemi letos prudce propadla na nejnižší hodnoty zaznamenané v Itálii od roku 1956.

Za první letošní kvartál tak v Itálii vzniklo pouhých 109 900 osobních a užitkových vozů, což představuje meziroční pokles o ohromujících 35,5 % z beztak nízkých loňských hodnot. Hůř skutečně nebylo dlouhých 69 let, tedy od chvil, kdy se Itálie teprve dostávala z poválečného útlumu. Je navíc třeba dodat, že nebýt užitkových aut, skoro už není o čem mluvit - výroba osobních modelů totiž klesla na pouhých 60 533 vozů za kvartál, což je pokles dokonce o 42,5 % z roku na rok.

Šéf FIM-CISL Ferdinando Uliano vyjádřil nad těmito čísly hluboké znepokojení a varuje, že americká cla mohou tuto krizi dál prohloubit. Bude ale zbytečné se zlobit na „cizí mocnost”, v tomto procesu si zřetelně vystačíme sami. Například ve slavné fabrice Mirafiori v Turíně (na fotkách okolo) bylo letos v prvním čtvrtletí vyrobeno pouze 9 860 vozů. Před pár dekádami tam tolik aut vyráběli během jednotek dnů. Chtěli jsme původně napsat, že takto začíná konec, ale ono to vypadá spíš už jako úplný konec. Tohle je přece i střednědobě absolutně neudržitelné.

Zdroj: Bloomberg

Petr Miler