Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Mozart by tento kombík miloval. Vzal by v něm všechny nástroje menšího orchestru a za volantem by ještě zběsile dirigoval po celou cestu.

Mým revírem je dálnice

O praktických vychytávkách v novém voze Superb Combi, které mají usnadnit život jeho uživatelům, bych mohla psát kdoví jak dlouho. Škodovka je nazývá „Simply Clever řešení” (což zní úžasně česky...) a má jich ve svém voze 31. Spoustu z nich jsem již zmínila a možná, že se ještě k nějakým dostanu, ale je na čase opustit mnichovské letiště a vydat se vstříc budoucnosti a ne pořád rozebírat exteriér a interiér.

Jsem zvědavá, jak se bude adaptivní podvozek DCC (Dynamic Chassis Control) chovat u prodloužené verze, jak se bude vodit do zatáček, jak bude žehlit nerovnosti, jestli bude plavat nebo bude sedět jak ulité. Otázek je spousta a je na čase najít na ně odpovědi. Ovšem upřímně, myslím si, že tu nijak zásadní rozdíl mezi liftbackem a kombi nebude.

V jízdních režimech si vybírám jako první profil Comfort. Vybavuje se mi, jak se u liftbacku až nepříjemně houpal, díky měkkému nastavení odpružení. Prý je to při jízdě po silnici se špatným povrchem komfortnější pro uživatele. No nevím, jízda po D1 byla pro mě srovnatelná s Matějskou poutí, jak to houpalo a cestující na zadních sedadlech nápadně měnili barvu do zelena. Kupodivu kombík tolik nehoupal a to ani po silnici s horším povrchem. Musím říci, že mi to bylo velmi příjemné. No není se čemu divit, TDI má přece jenom těžší motor uložený před přední nápravou a to jisté přitvrzení podvozku potřebuje. Při rychlosti 120 km/h točil otáčkoměr necelých 2 tisíce otáček a spotřeba nafty se pohybovala kolem 4 l/100 km. Při 150ce stoupla okamžitá spotřeba na 4,5 litru. Šestý rychlostní stupeň jsem během testu nazvala dálničním. Netočí a jen udržuje motor v komfortních otáčkách. Pokud jezdíte na dlouhé trasy, tohle se vám bude určitě zamlouvat. Jste-li sportovci... verzi 2,0 TDI se 150 koňmi si asi nekoupíte.

Přepínám na Sport a zkouším, kolik z kombíku dostanu. Do 180ti maká a zrychluje dost přesvědčivě. Další desítku přidává s ne moc velkým nadšením a ta zbývající do dvou set už je vyloženě utrpením. Na tyhle vysoké rychlosti je už 150 koníků málo. Sjíždím tedy z dálnice a přepínám zpět do režimu Comfort, abych vyzkoušela, jak mu to bude svědčit. Jako poklidný řidič, který má rád svoje pohodlí, nikam nepospíchá a nebude často řešit předjíždění pomalejších vozidel, tak vám bude tento režim vyhovovat. Odvděčí se vám nízkou spotřebou, mně se ustálila na 4,2 litrech. Comfort je prostě komfortní. Mně však dost vadil „plovoucí” měkký volant. Neměla jsem pocit, že mám kontrolu nad vozidlem a to je pro mě při průjezdech zatáčkami velice důležitý aspekt. Individuální režim nastavení vozu ale dovoluje spojit i méně agilní posilování řízení s měkkým podvozkem, a tak to nemusí být problém déle než do první návštěvy menu.

Maminko, sportovec z něj nebude

Nedávno jsem v jedné restauraci během oběda zaslechla rozhovor dvou týpků. Tedy ne že by to bylo zrovna dvakrát slušné poslouchat cizí rozhovory, ale když ten starší pán se tak rozčiloval a hovořil tak hlasitě, že to musel slyšet téměř každý návštěvník. Prý si koupil novou „oktávku” a ta mu vůbec nejede. Může řadit jak chce a motor je přichcíplý a navíc má mít skvělou klimatizaci, která také nefunguje. V tu chvíli jsem zpozorněla a mému kolegovi to také nedalo. Vložili jsme se do debaty, během krátké chvíle jsme zjistili, že má pán aktivovaný režim Eco a na ten jezdí celou dobu. Prý mu to poradili v servisu, že bude mít nízkou spotřebu. Proč vám tohle píšu? Z jednoho prostého důvodu, režim Eco pro mě nemá smysl testovat. Nekoupila jsem si přece komfortní vůz, abych jezdila s přiškrceným motorem a klimatizací, jen proto, abych splnila emisní normy, ušetřila nějaký ten decilitr paliva a byla permanentně naštvaná, protože to nejede a je mi v tom horko. Každý z vás to zná a ví, že na Eco se nejezdí.

Raději volím jízdní režim Normal. Bude to skvělým kompromisem pro běžné cestování. Motor nemá moc rád nízké otáčky. Jakmile vám padne pod 1 800 ot./min, už s ním není řeč a o nějakém okamžitém zrychlení nemá vůbec smysl hovořit. Ovšem střední proud, to je balada. Mezi dvěma až čtyřmi tisíci otáček si to vyloženě vrní blahem. To je jeho parketa, takhle to má rád. Také zrychlení je tu razantnější, tedy dáli se to u jeden a půl tunového dieselového auta nazvat razantním zrychlením? Jinak, cítíte, že to zrychluje a to je podstatné. Pokud chcete bezpečně předjet, musíte však mnohdy podřadit i o dva rychlostní stupně. Přiznám se, že jsem jela svižnějším tempem a průměrná spotřeba se mi vyšplhala k hodnotě pěti litrů nafty, což je ale pořád výborné číslo.

Pocity z řízení kombíku mám velmi dobré. Na to, jak dlouhý a široký tento vůz je, nemáte vůbec pocit, že byste za sebou táhli něco takového. Je hravý, lehce se vede, zatáčky projíždíte snadno a pokud se nebudete s vaším vozem prát, odvděčí se vám snadno ovladatelnou a čitelnou jízdou. Jen musíte při rychlejší jízdě počítat, že to chce točit otáčky neustále nad dva tisíce, aby byl motor při výjezdu ze zatáčky schopný bryskněji zareagovat na přidání plynu. Bavíme se tady o situaci, kdy jsme jeli ve dvou a s prázdným zavazadelníkem. Nerovnosti na vozovce žehlí s přehledem, bez negativního dopadu na řízení.

Třetí a čtvrtý rychlostní stupeň, to byli moji největší oblíbenci, parťáci, kámoši motorkáři. Po ultrakrátké jedničce, která ihned po rozjetí dávala najevo, že chce okamžitě přeřadit na dvojku, která však patřila také mezi kratší převodové stupně. Ovšem trojka jde roztočit až na 4 500 otáček a v tu chvíli jet téměř 100 km/h, ovšem za doprovodu již nepříjemného kvílení motoru, a tak raději přeřadíte dříve. Čtyřka už je delší a obstará většinu mimoměstských akcelerací, pětka už svým rozsahem a šestý převodový stupeň je už zmíněný, vyslovený rychloběh.

Projíždíme mýtnou bránou a začínají horské průsmyky, klikatá silnice se spoustou táhlých zatáček. Měním režim na Sport a těším se, že v kombíku probudím skrytou duši sportovce. Tedy musím zmínit, že tu je nevypínatelný systém ESP, který vaše emoce dost omezuje, ale to už tak je dané a nemá smysl plakat nad sklenicí rozlitého mléka. Přesto na mě režim Sport od prvního okamžiku dělá dobrý dojem. Vozidlo je stabilnější, přitvrdilo se řízení, podvozek posílá znatelnější odezvu na váš způsob jízdy a vy najednou zapomínáte, v jakém typu vozidla to sedíte. Ovšem to vám trvá jen do prvního průjezdu ostřejší zatáčky. Najednou máte pocit, že vám chce karoserie předběhnout podvozek. To tedy není úplně radostné zjištění, ale je dobře, že jsme si to s vozidlem vyjasnili hned na začátku.

Na sportování tento vůz rozhodně není, i když ostřejší jízdu zvládne bez obtíží. Přesto si v horských úsecích nechává zapnutý režim Sport. Několikrát jsem však řešila situaci, kdy jsem projížděla ve stoupání zatáčku a přestože jsem měla zařazený třetí rychlostní stupeň automobil vůbec nezrychloval, spíše naopak a to až téměř do úplného zastavení. Podotýkám, že jsem nejela pomalu, že by to potřebovalo podřadit, jen se jaksi motor nedokázal poprat se stoupáním a mojí nohou s plynovým pedálem na podlaze. Já jsem tak musela podřadit na dvojku, poslouchat neradostné kvílení vytočeného motoru, neboť trojka to prostě nedala. Průměrná spotřeba v horských klikaticích s aktivovaným režimem Sport se vyšplhala na deset litrů paliva na 100 km, ale to neberte jako maximum, spíše vysokou z běžně dosažitelných hodnot.