Autoforum

/

Foto: Citroën

„Paříž se stala neobyvatelnou. Jeden nemůže vystát druhého,” říká jeden z místních. Zdá se, že Francouzi začínají poznávat, že problém nakonec nebude v autech ani v jiných dopravních prostředcích, problém je vždy v lidech.

Motoristé a cyklisté nikdy nebyli kamarádi. Popravdě řečeno to nechápu, vždy jsem se po silnici snažil pohybovat s maximální úctou k ostatním a nemám problém sdílet ji s cyklisty - pokud se k sobě lidé chovají slušně a ohleduplně, nejde o skupiny, které by se na jednom „hřišti” nesnesly. V životě by mě nenapadlo dělat cyklistům naschvály, najíždět na ně, uzavírat jim skuliny, cokoli podobného. Faktem ale je, že spousta cyklistů mi za můj život naschvály udělalo, aniž bych je k tomu jakkoli vyprovokoval. Měl jsem prostě auto a to stačí, takže oni si pojedou prostředkem pruhu, protože chtějí a protože mohou.

Reaguji na to vždy s hořkým úsměvem a počkám si na to, až situaci půjde vyřešit způsobem, který nikoho neohrozí. Je mi ale jasné, že spousta motoristů nemá nervy ani trpělivost na to takové jednání potichu snášet a vybouchnou jim saze. Stejně tak je mi jasné, že spoustu naschválů dělají i řidiči a dočkají se pro změnu negativní reakce od cyklistů. Tak či onak, spirála zmaru se začne roztáčet a silniční bitka je rychle na světě.

Ač nepatřím mezi cyklisty, pokusím se být nezaujatý a říci, že je statisticky nanejvýš pravděpodobné, že obě skupiny mohou za panující atmosféru přibližně stejně - arogance, netolerance, bezohlednost, agresivita... Vše je vidět na obou stranách. Ale protože cyklisté mají svá „nevinná kolečka”, zatímco motoristé mají své dvoutunové „mašiny smrti”, stalo se normou vnímat cyklisty jako oběť a motoristy jako agresory. Není to podle mě fér a aktuální dění ve Francii naznačuje, že problém je trochu jinde. Problém není auto ani kolo, problém je člověk.

Ve Francii už léta vidí kola jako spásu, zmínky o nich musí být i v reklamách na auta, rozdávají na ně tučné dotace, je to pro ně zkrátka „konečné řešení” mobility obyčejných lidí. A nejdál zachází Paříž, tak už to bývá (známe to i od nás), že metropole jsou nejprogresivnější. Jenže podle nás to už dávno zašlo příliš daleko, však není normální, aby šéf jedné z největších tamních automobilek říkal, že z Francie se stala „autofobní země”. Tak to ale skutečně působí.

Agentura AP informuje o tom, jak moc se Paříž za poslední roky pod vedením socialistické starostky Anne Hidalgo změnila k nepoznání. Dříve automobilové město, ve kterém měli motoristé klíčové dopravní uzly hlavně pro sebe, se změnilo v ráj cyklistických stezek. Mluví se o cyklistické revoluci, proměně města nepřátelského pro cyklisty na město, kde se lidé používající bicykly mají cítit sebevědoměji, svobodněji a bezpečněji. V praxi se ale ani tento rudo-zelený sen realitou nestává, i když se ona revoluce sotva stačila pořádně rozjet.

Pařížané opouštějí motorová vozidla ve prospěch aut, to ano, ve stále velkorysejších cyklistických koridorech si ale také stále více navzájem překážejí. A svou frustraci si vybíjejí jeden na druhém. Nikdo jiný ani nezbývá, však na mnohých pařížských bulvárech už kola ve špičce převyšují počet aut. Cyklistické zácpy, kdy jeden cyklista na druhého zvoní zvonkem ve snaze udělat si pro sebe místo, se stávají realitou všedních dnů.

„Mám stejné pocity jako ve chvíli, kdy jsem byl mladší, kdy mě rodiče vozili autem a všude byly zácpy aut. Teď tu máme zácpy kol,“ říká k věci Thibault Quéré, mluvčí Federace uživatelů jízdních kol. A pokud má k věci kritický postoj i on, pak vězte, že situace musí být hodně zlá.

„Paříž se stala neobyvatelnou. Lide nemohou vystát jeden druhého,“ řekl už bez okolků cyklista Michel Gelernt, když se prodíral slavným náměstím Svornosti. „Všichni se chovají sobecky. Provoz je mnohem horší, než býval,“ dodal muž, který dříve jezdíval skútrem a veřejnou dopravou, během Covidu ale přešel na kolo. A dnes očividně jen lituje.

I jeho zkušenost ukazuje, že neexistuje nic jako nepřátelské prostředí plné motoristů a přátelské prostředí plné cyklistů, existují prostě jen lidé, kteří se dobře snáší jen do té chvíle, dokud nemají společného nepřítele. Cyklisté v Paříži tak začali „lovit” jeden druhého a vzhledem k charakteru jejich dopravního prostředku dopravu z globálního spíš komplikují, ne naopak.

Infrastruktura je jim přitom nakloněna, z 200 kilometrů stezek v roce 2001 mají nyní cyklisté k dispozici více než 1 000 na míru šitých spojnic, autům byl zakázán přístup na některé silnice, zejména na nábřeží Seiny a dvouproudá cyklostezka na bulváru Sébastopol se stala jednou z nejrušnějších v Evropě. Ta začátkem září zaznamenala rekordních 124 000 uživatelů týdně, to ale ve výsledku ničemu nepomáhá. „Zdolávání nejrušnějších ulic na kole vám může připadat podobné jako hrát Mario Kart, jen s reálnými nebezpečími a následky,” říká AP.

Paříž přesto nepoleví, dokud Hidalgo někdo neodstraní. Radnice dnes říká, že všechna místa ve městě při olympiádě v roce 2024 budou přístupná na kole, což dál změní současnou dopravní síť. I fanoušci olympijských sportů tak budou moci poznat to, co nyní zažívá stále více Pařížanů. A nadšení z toho velmi pravděpodobně ani oni nebudou.

Zdroj: AP

Petr Miler