Autoforum

/

Foto: Škoda Auto

Britové dělají první poslední, aby se stali elektrickou automobilovou velmocí, země je tak na používání těchto aut připravena podstatně lépe. Přesto ani tam nejde s elektromobilem rozumně žít, pokud si s ním tedy nechcete prohodit role sluhy a pána, prosím včetně odměny.

Čas od času se ocitnu uprostřed tvrdé, ale přátelské debaty s některým z teoretický zastánců elektrických aut. Rozumná diskuze s nimi obvykle není, a tak mým finálním argumentem obvykle bývá: „Tak si s elektromobilem zkuste žít!” Právě žít s ním je totiž obvykle ta nejlepší reklama na skoro jakýkoli jiný druh pohonu.

Pochopitelně to neznamená, že by s nimi nemohl žít nikdo a nijak, to není pravda, tento argument volím jen tehdy, když dotyčného znám a vím, že mu to nadělá tolik problémů, že se s díky vrátí ke spalovacím vozům. Sám jsem se o svých patáliích s půjčenými elektromobily zmiňoval mnohokrát, a to při svém pobytu v Česku dokonce bydlím v domě s garáží. Jen je to v místech, kde si o něčem jako jsou stovky kilowatt elektrického výkonu můžete nechat jen zdát, odkud musíte dojíždět v podstatě za vším a držet pracovní pohotovosti, které často znamenají náhlé, i stokilometrové výjezdy. Když se za těchto podmínek pokusíte spolehnout na elektromobil, budete v podstatě permanentně ve stresu z toho, že ho máte - s podobnými potřebami je naprosto nekompatibilní.

Ale Česko je Česko a Miler je Miler, stačí k elektromobilům přátelštější země, lepší infrastruktura, pozitivněji uvažující novinář a už to půjde jedna báseň. No, nepůjde, jak nejnověji dokazuje kolega Ethan Smale z britského Car Throttlu. Ten zkraje letošního roku dostal na dlouhodobý test Škodu Enyaq SportLine a rozhodně o ní nesmýšlel předem negativně. Žít s ní ale musel za situace, kdy sice bydlí ve velkém městě, ovšem v bytě a nikoli domě. A dobíjet přes noc apod. tedy nemá kde. To není žádný neobvyklý stav, naopak, takhle žije a snad bude žít většina lidí. A pro podobné použití je elektromobil též nevhodný.

Ethan se snaží koukat na věc pozitivně, ale moc mu to nejde. I když s autem najel za půl roku jen něco málo přes 8 000 km, což opravdu není mnoho, připouští, že s takovým zázemím a elektromobilem v rukou musíte své jízdy permanentně plánovat a mít na mysli řadu omezení, která život s ním představuje. „Přistihl jsem se, že se mnohem víc dívám na procento zbývající kapacity baterie než na palivoměr v benzínovém nebo naftovém autě. A je to skutečně nevyhnutelné - nabít auto uprostřed cesty není tak snadné jako nacákat pasterizované dinosaury do nádrže auta se spalovacím motorem,” říká.

„Musel jsem neustále plánovat cesty a kdy při nich zastavit. Ty zastávky pro mě byly nezbytné, když jsem doma neměl k dispozici nabíjení. A nepomohlo ani provozování auta přes část zimy, protože chladné počasí udusilo potenciál baterií,” uvádí dále s tím, že zejména ježdění po dálnici znamená vzhledem k možnostem baterií vysoké energetické nároky.

Hovoří dále o frontách u nabíječek a občasných konfliktech s jinými řidiči: „Takovou úzkost ve svém životě opravdu nepotřebuji zažívat jen proto, abych si nabil auto,” říká k tomu, třebaže přiznává, že většina lidí se chová korektně. S elektromobilem také není možné zacházet jako s jiným vozem, protože jeho přirozené technické limity vám prostě nedovolí chovat se přirozeně, nenuceně: „Brzy jsem zjistil, že život s elektromobilem mění mé řidičské návyky. Stal jsem se mnohem jemnějším a pečlivějším řidičem jen proto, abych z Enyaqu dostal co největší dojezd,” říká konktrétně. Hovoří mi z duše a za sebe dodám: Kdybyste dělali s radostí, fajn, vy to ale budete dělat s pomyslným samopalem u hlavy, abyste dojeli do práce, na nákup, na schůzku, do cíle výletu... Je to jako střihat červený drát na časované bombě, kdy nevíte, co udělá.

Je to vlastně pořád stejný příběh daný hlavně nesmyslným úložištěm energie - je velké, těžké, drahé, má malou kapacitu a dlouho se dobíjí. S ničím takovým auto dobře nikdy fungovat nebude. Ethan tak říká, že „jít jen do elektromobilu není nic pro mě”. A pak v duchu novinářského hesla „pět za Židy, pět za Hitlera” říká, že kdyby měl doma garáž s nabíječkou, kdyby měl doma druhé dieselové auto na dlouhé jízdy, kdyby... Pak by to jistě šlo. Je to ale zbytečná snaha koukat na věc aspoň nějak pozitivně - kdybych měl 200 milionů, koupím si Bugatti a můj automobilový život bude jistě krásný. K čemu je takový pohled dobrý?

Realitou je, že většina lidí nemá a nebude mít garáž s nabíječkou. A teorie o druhém autě je úplně nesmyslná, neboť zůstat v prodeji mají v souladu s představami politiků i automobilek jen elektrická auta a celá společnost před to má být postavená bez jakéhokoli „kdyby”. Prostě si s elektromobilem máte poradit, i když se absolutně nehodí k vašemu způsobu využití auta, nehodí se k tomu, kde žijete a v neposlední řadě se nehodí k tomu, co si vůbec můžete dovolit. V tomto ohledu přidáme snad nejvíce hořkou Ethanovu poznámku: Takovéto používání elektromobilu je nejen značně nekomfortní až nemožné, také leze do peněz.

Rychlejší veřejné nabíječky jsou totiž obvykle podstatně dražší než pomalé ládování aut doma elektřinou „ze zdi”. V jeho případě šlo klidně o 50 liber (asi 1 408 Kč) za doplnění asi 70 procent kapacity (z cca 10 na více jak 80 procent). To by neznělo až tak špatně, kdyby šlo o 70 procent nádrže běžného spalovacího auta, ale to nejde. Enyaq iV 80 SportLine má použitelnou kapacitu baterek 77 kWh, což je ekvivalentem asi 19,7litrové nádrže na naftu. A platit přes 1 400 Kč za 13,8 litru nafty? Navíc na to čekat desítky minut, když to dobře půjde? Děkujeme pěkně, tohle opravdu není dobrá vize pro nikoho, ani pro relativně „připravené” Brity.

Zdroj: Car Throttle

Petr Miler