Autoforum

/

Foto: Crum Patch Team, tiskové materiály

Takhle to dopadá, když se spolu dvě strany nebaví a každá si dělá, co chce. Politici a úřady tak stacionární měření dokola posilují, řidiči ho dokola ničí. Každý jeden radar ve Francii byl za posledních 10 let v průměru vyřazen z provozu desetkrát, záškodnické akce jsou na denním pořádku.

Proti praktikám spojeným s monitoringem pohybu aut se nezvedá odpor jen ve Spojených státech, poněkud tišeji se to děje i v Evropě. Své o tom ví hlavně ve Francii, která se stala posedlá instalací stacionárních radarů okolo silnic a aktuálně jich tam najdete asi 4 700 - to je nejvíc v celé Evropě.

Politici, policie, úřady a další státní instituce pochopitelně argumentují snahou o zvýšení bezpečnosti na silnicích, tahle slova ale bere vážně už málokdo. Reálně nejde o nic jiného než co nejjednodušší přesun peněz z kapes motoristů do městských či státních kas, víc než „zaplatit výpalné” ostatně po řidičích obvykle nikdo nechce.

V tomto ohledu lze ostatně poukázat na rychlostní kameru umístěnou na dálnici RN109 u města Montpelier. Podle AD radnice před pár lety na čtyřproudové komunikaci snížila maximální povolenou rychlost ze 110 na 90 km/h s tím, že vedle zvýšení bezpečnosti hodlá také snížit hluk. Jenže ten tvoří především nákladní vozy, jejichž tempo je povětšinou omezeno na 80 km/h. Již od počátku tak bylo jasné, že o blaho místních tu vůbec nejde. To radnice následně jen potvrdila tím, že kameru instalovala hned za značku snižující rychlost.

Máme zde tedy ekvivalent proslulého policisty skrývajícího se za bukem, který je ovšem neskutečně činný - kamera má zaznamenat zhruba tisíc překročení rychlosti denně. To znamená, že každý třiapadesátý řidič nejede tak, jak je do značné míry účelově stanoveno. Ostatně pokud by se každý choval tak, jak se radnice rozhodla, a vedle značky omezující rychlost prudce dupnul na brzdu, měl by Montpelier zakrátko na kontě statistiky o největší nehodovosti vůbec.

Jde o jeden příklad z mnoha, který jen potvrzuje, že politici si z radarů udělali dojné krávy, kterým by nejraději utrhli vemena. Ani tedy nepřekvapí, že poněkud emotivnější Francouzi mají s podobnými praktikami problém. Novodobým národním sportem se tak stalo jejich vyřazování z provozu, a to všemi myslitelnými formami. Zatímco u některých dat dochází „pouze” na pocákání barvou, další jsou rozbity či dokonce zapáleny. A míra podobného „záškodnictví” je skutečně fascinující.

Podle stejného zdroje došlo za uplynulých 10 k vyřazení radarů z provozu v neuvěřitelných 49 tisících případech - každá kamera byla tedy zničena v průměru víc než desetkrát. Anebo jinou optikou dochází dnes a denně v průměru k útokům na třináct z nich. To samozřejmě představuje nemalé výdaje, neboť v případě výměny vychází jedno zařízení asi na 200 tisíc Eur, tedy na 4,8 milionu korun. Vláda přesto dodává, že v monitoringu rychlosti jen přitvrdí, protože překročení limitů má za následek třetinu nehod s fatálními následky.

Je však otázkou, zda skutečně vede ke smrtelným haváriím vysoká rychlost či něco jiného. „Domníváme se, že instalace ještě většího počtu kamer nepovede k ještě větší bezpečnosti silničního provozu. Raději by se měli zabývat kvalitou francouzských silnici. Asfalt je často špatný, na silnicích je také mnoho výmolů. Přitom právě kvalita silnic hrají roli ve 30 procentech všech smrtelných nehod,“ kontruje Nathalie Troussard z organizace LDC.

Něco takového ale politici pochopitelně nepřipustí, z logických důvodů. Řádná správa silnic stojí peníze, kterých nikdy není dost, dojení řidič naopak peníze přináší. A tak budeme měřit měřit a ničit a ničit až do skonání světa, to je chytré, že? V Česku jsou podobné útoky výjimečné, pár spektakulárních se ale odehrálo i zde.

Zdroj: AD

Petr Prokopec