Autoforum

/

Foto: Pixabay, CC0 Public Domain

Pokud vám občas nedá spát otázka, proč by někdo vůbec toužil po zavedení rychlostního limitu na německých dálnicích, když jsou tak bezpečné a nikdo nikoho nenutí jezdit rychleji, než chce, toto dává jednu z možných odpovědí.

Debata o zavedení plošného rychlostního limitu na německých dálnicích je u našich západních sousedů věčným tématem. Jenže nová data z rozsáhlého průzkumu agentury Civey pro německý autoklub ACV posouvají tuto debatu do nové, docela pikantní roviny.

Průzkum totiž ukázal, že že nejhlasitějšími zastánci nastolení rychlostních okovů na dnes bezlimitních Autobahnech jsou řidiči elektromobilů. Plošné omezení by v mezi nejraději vidělo celých 68 procent z nich. U řidičů klasických benzinových a naftových aut je podpora takového kroku citelně nižší.

V motoristické komunitě tato zpráva okamžitě vyvolala vlnu reakcí a upřímně řečeno, těžko v tom hledat cokoli jiného než čistou, ničím neředěnou lidskou závist. Na celou situace totiž dokonale sedí parafráze známého českého přísloví: „Když mě chcípla koza rychlosti, ať jim chcípne taky!”

Rychlá jízda si s bateriemi netyká

Důvod, proč majitelé elektrický aut tak moc touží po zavedení limitu (nejčastěji se skloňuje 130 km/h), se zdá být prozaický: fyziku ošálit nelze. Zatímco moderní vznětový nebo zážehový vůz dokáže uhánět i dvoustovkou relativně efektivně, takže to vydrží dělat vysoké stovky kilometrů a po vyprázdnění nádrže natankuje za pár desítek sekund, u elektromobilu je situace dramaticky jiná. Už rychlost oněch 130 km/h znamená okamžitou energetickou sebevraždu, a to zdaleka jen jen podle jednoho testu.

Většina běžných elektromobilů má navíc maximální rychlost elektronicky omezenou někde mezi 160 až 180 km/h, ty levnější dokonce ještě níž. A i když majitel šlápne na plyn a rozjede svůj elektrický koráb aspoň na takové maximum, stejně nikam nedojede. Spotřeba roste astronomickým tempem, ukazatel dojezdu mizí před očima a následuje jediné - potupné čekání u nabíječky, zatímco kolem sviští jedno „překonané” rodinné TDI za druhým. I tamní motoristé to dobře znají.

Že by tu šlo o bezpečnost, už nikdo ani nezkouší tvrdit

Zastánci omezování se sice rádi ohánějí argumenty o bezpečnosti, jenže samotná data z onoho průzkumu je usvědčují z účelovosti, kterou ani lidé nepokouší skrývat či omlouvat. I když chce 68 procent elektromobilistů omezení rychlosti, plných 74 procent dotázaných řidičů se na německých dálnicích cítí naprosto bezpečně. Co víc, dálnice jsou pro ně subjektivně jasně tím vůbec nejbezpečnějším místem. A i statisticky jsou jednoznačně nejbezpečnějším typem silnic - například v Německu na ně připadá pouhých zhruba 10 procent tragických nehod, zatímco většinu obětí si bohužel berou okresní silnice.

O pocit bezpečí nebo ani reálné riziko tu tedy evidentně nejde. Jde tu o psychologii. Jde tu o závist. Pro řidiče elektromobilu, který se v zájmu zachování aspoň nějakého dojezdu musí na dálnici ploužit v pravém pruhu schovaný za kamionem rychlostí 110 km/h, je pohled do levého pruhu frustrující. Sledovat, jak kolem jedou ostatní svobodně a bez stresu z vybité baterie, zkrátka bolí.

Místo toho, aby tito lidé uznali limity zvolené technologie, těšili se z jiných jejích předností a nechali ostatní žít, raději volají po plošném zákazu. Když nemůžu já, nesmí nikdo! A co chci já, musí všichni! Odkud to jen známe?

Zdroje: ACV, Sparneuwagen

Petr Miler