Autoforum

/

Foto: Chevrolet

Pokud máte o moderních autech své pochybnosti právě kvůli „moci” jejich elektronických systémů, tohle je další důvod je odmítat. Automobilky velmi konkrétní data klidně prodávají třeba pojišťovnám, které vám pak mohou zrušit nebo zdražit pojistku.

Svého času jsem se dvěma kamarády obrážel pomalu každý tuningový sraz v republice v Hyundai Getz. Korejský hatchback byl osazen 1,5litrovým tříválcovým turbodieselem, což rozhodně nebyla pohonná jednotka, s jakou bych vzbudil rozruch. Nicméně mou hlavní zbraní byl fotoaparát, tak to nebylo potřeba. Zásadní ostatně bylo dostat se na místo dění co nejlevněji. Ušetřené peníze nám následně protekly hrdlem, což logicky vedlo k mnoha zábavným historkám - žádná nepatřičná se ale nikdy nedostala na veřejnost, neboť jsme se drželi zásadního pravidla, že co se řekne v Getzu, zůstane v Getzu. A pokud to neřekl nikdo z posádky, nebyl způsob, jak to zjistit.

Od té doby uplynulo víc jak dvacet let, během nichž se automobilová branže zásadně proměnila. Z moderních vozů se staly doslova počítače na kolech, které shromažďují hromadu informací o tom, kdo a co s nimi kde dělá. A rozhodně neplatí, že zůstanou jen v autech samotných.

Takové tvrzení může působit jako projev paranoie, jeho oprávněnost ale potvrzuje kauza, která po zjištěních New York Times bobtná ve Spojených státech. Automobilky jsou totiž viněny z prodeje dat, které nashromáždí jejich palubní systémy. A rozhodně tak nečiní s myšlenkami na své vlastní zákazníky, právě naopak.

Kupříkladu koncern General Motors má prodávat informace o jízdním stylu jednotlivých klientů firmám, které je následně za poplatek předávají pojišťovnám. Ty pak mohou zvýšit poplatky či zcela odmítnout pojištění klidně i lidem, kteří se účastníky dopravní nehody nestali již dlouhá léta. Stačí jim k tomu pouze posouzení vaší rizikovosti, jež vychází z toho, jak často, silně a náhle brzdíte či akcelerujete. Zda je systém OnStar Smart Driver, který GM používá, schopen odlišit i jízdu na okruhu, není jisté.

Na velmi pochybné praktiky upozornil jeden z majitelů moderního Cadillacu, jenž si chtěl na Floridě, kde žije, sjednat pojištění. Odmítnut byl nicméně hned sedmi společnostmi, přičemž se během tohoto procesu náhodou dozvěděl, co za tím stojí - z dat „napráskaných“ jeho vozem totiž vyplynulo výše zmíněné, tedy že mnohokrát prudce brzdil, následně zašlapával plynový pedál až pod kobereček a navíc si příliš nelámal hlavu s rychlostními limity.

„Zajímalo by mne, co je míněno jako prudké brzdění. Hlava spolujezdce se totiž rozhodně nesetkala s palubní deskou. A totéž platí o akceleraci. Nenechávám za sebou na silnici gumové čáry, takže vážně nevím, jak je auto něco takového schopné definovat. Nemyslím si o sobě, že bych řídil agresivně či nebezpečně,“ zmínil onen nešťastník. Zároveň dodal, že o existenci systému OnStar Smart Driver jej nikdo neinformoval, on sám pak žádné předávání podobných dat neodsouhlasil.

V tomto ohledu ale koncern GM už uvedl, že ke sdílení dat žádný specifický souhlas nepotřebuje - lidé s ním souhlasí už ve chvíli, kdy potvrdí uživatelské podmínky. Ty pochopitelně málokdo čte dopodrobna. A je otázkou, zda by vlastně mohl nesouhlasit. Předávání podobných informací je pro automobilky ostatně cenným přilepšením, prý tu jde o „nižší jednotky milionů dolarů“ ročně. A to mluvíme jen o jedné automobilce a jednom trhu.

A GM vážně není jediným výrobcem, kdo data o vašem jízdním stylu prodává dále. Na téže „trestné lavici“ s tímto koncernem sedí rovněž Kia, Mitsubishi, Hyundai, Honda či Acura. To ale rozhodně není vše, daná praxe je prý napříč branží dávno zažitá. O důvod víc, proč nechtít moderní auto? Vypadá to tak.

Zdroj: The New York Times

Petr Prokopec