Autoforum

/

Foto: Fisker

Po všemožných poznaných extrémech na tomto poli nás už máloco překvapí, tohle ale překonává veškerá dosud poznaná měřítka. Stačilo, aby se spojila dnešní „záruka rychlé ztráty hodnoty” s krachem automobilky, která tento vůz vyrábí. A nový rekordman je na světě.

Pořízení nového auta je jen málokdy dobrou investicí. Pokud nemáte možnost zařadit se mezi kupce limitovaných Bugatti, Ferrari, Pagani, Lamborghini a podobných exotů, jen zřídka se vám vydané peníze tímto směrem vrátí jinak než v podobě poutavých jízdních zážitků. Na druhou stranu realita nebývá zase tak zlá, jak se někteří automobilovým světem nepolíbení finanční analytici pokouší tvrdit.

Ačkoli formulky definující ztrátu hodnoty auta stylem „20 procent za první rok, 10 procent za každý další” bývají technicky správné, obvykle ignorují, že za ceníkové ceny se téměř žádné auto neprodává. Minulé roky byly výjimkou, jinak se ale sleva mezi 10 a 20 procenty z ceny udávané na webech automobilek stala standardem. Naopak neznalost tohoto stavu kolikrát dělá uměle výhodné nabídky z ročních vozů, které jsou třeba o 20 procent levnější oproti ceníku, ale někdo je koupil o 15 procent levněji a pak s nimi rok jezdil.

Ani zmíněné ale nemění nic na tom, že hodnota vozu v průběhu času klesá. A u některých modelů se tak děje opravdu výrazně. V minulosti jsme si do škatulky „králové ztráty hodnoty” mohli zařadit hlavně luxusní a výkonné sedany či SUV ne zase tak prestižních značek jako Audi, BMW a Mercedes, které trpí ne snad ani tím, že by byly špatné, ale svou vysokou pořizovací cenou, drahým provozem, potenciálně vysokými náklady provozu staršího auta a z toho všeho vyplývající omezené poptávce na trhu ojetin. Elektromobily kvůli své nižší životnosti dané hlavně akumulátory měřítka přepsaly, to ony jsou teď „děla ztráty hodnoty”, jak pravidelně předvádí prakticky všechny elektrické modely od Škody Enyaq až po Porsche Taycan. I mezi jednookými se ale najde jeden úplně slepý.

A ten slepý má jméno: Fisker Ocean. První a podle všeho také poslední sériový model nedávno zkrachovalé automobilky původně nebyl levným zbožím, jak už to u elektromobilů bývá. Kolegové z Edmunds si vůz pro vlastní testování koupili letos v lednu za 69 012 USD, tedy asi 1,66 milionu Kč. Vystavili mu podobně jako jiní zdrcující hodnocení, které nepochybně pomohlo ke kolapsu firmy, takže si za to můžou i tak trochu sami, ale to berte s nadsázkou. Buď jak buď, auto schytalo řadu negativních recenzí, firma za ním stojící se začala rozpadat a v zoufalosti vůz zlevnila až pod cenu základní Octavie. Všechny tyto faktory logicky poslaly cenu existujících aut mohutně dolů ještě před krachem Fiskeru, úplný skon firmy pak dílo dokonal.

Kolegové si obvykle tato auta kupují na roční testování, během nějž najedou okolo 20 tisíc mil, tedy asi 32 tisíc km. S Fiskerem tak dlouho nevydrželi a po pouhých 7 tisících mílích, tedy 11 tisících km ho museli prodat jako šmejd, se kterým se nedá žít. K tomu se ještě dostaneme, nás nyní zajímá ekonomická bilance jejich vlastnictví, které trvalo jen necelých 11 měsíců. Auto nechali na protiúčet za jiné, blíže neupřesněné, čímž si pomohli k aspoň trochu lepší ceně: 13 500 USD, tedy asi 324 tisíc Kč. Víc by jim za vůz nikdo nedal.

Matematika vám ve škole jít nemusela, přesto si snadno spočítáte, že vůz ztratil za zmíněnou dobu přes 80 procent své ceny. To je naprostý extrém. A i nominálně jde o víc jak 1,3 milionu Kč. My jsme ti poslední, kteří by od pořízení vozu očekávali přímé finanční zhodnocení, hodnotu automobilu spatřujeme v něčem jiném, ale platit asi 121 tisíc Kč za každý měsíc ježdění? A optikou necelých 11 300 najetých km asi 118 Kč za ujetý kilometr? To je vážně luxus, cesta z Prahy do Brna a zpět s takovým vozem vás vyjde na víc než 47 tisíc Kč jen na ztrátě hodnoty. Za pár hodin je po všem a vy na to pak budete vydělávat klidně zbytek měsíce...

Navíc je třeba říci, že by to žádná krásná jízda nebyla. Jak uvádí přímo jeden z kolegů z Edmunds: „Nikdy jsem nezažil tolik problémů s jedním autem za pouhých 72 hodin. (...) Stručně shrnuto: Ocean mě frustroval tak moc, že jsem byl připraven ho shodit do oceánu.” Nutno dodat, že k popsanému stavu pochopitelně došlo vlivem kombinace faktorů, která se hned tak nebude opakovat, přesto nemáme problém s tímto závěrem souznít. Pokud byste chtěli vědět víc, kolegové ve svých kritických poznámkách nezůstali jen u zmíněného.

Zdroj: Edmunds

Petr Miler