Autoforum

/

Foto: Car Throttle@Youtube

Někteří ho dokonce nazývají nejvíce nenáviděným Audi a asi i ti mají pravdu. Kvůli způsobu otevírání kapoty motoru to není, právě ten ale nejlépe připomíná, jak moc jiné tohle auto bylo.

Malá MPV jsou dnes už prakticky neexistující segment trhu, subkompaktní SUV převzala jejich roli téměř ze sta procent. Než se tak stalo, byla vozům tohoto ražení věštěna zářná budoucnost, a tak se do této vřavy přidalo i Audi s modelem A2. Říci, že toho dodnes lituje, by bylo asi příliš mírné - byl to jeden z největších automobilových propadáků historie a analytici odhadují, že automobilka na něm prodělala desítky miliard korun.

Model s interním označením typ 8Z tak vznikal ve fabrice nedaleko Stuttgartu od roku 1999 jen šest let a nedočkal se dodnes žádného nástupce. Nebylo to jen kvůli nezájmu o něj, vývoj a výroba spolky spoustu peněz, protože kráčely příliš specifickou cestou. Chytře navržená stavba karoserie z v tomto segmentu neobvyklého hliníku slibovala nízkou hmotnost odrážející se v nižších nákladech na palivo a další spotřební materiál. Zadarmo to nebylo, výsledky ale stály za to. Použití prostorového odlehčeného rámu ASF tvůrci ušetřili 43 procent hmotnosti proti obyčejným metodám tvarování ocelí. Pohotovostní hmotnost vozidla tak klesla na dnes nevídaných 895 kilogramů.

Audi A2 bylo přelomové v mnoha dalších ohledech, za zmínku stojí dostatek prostoru pro posádku zadních sedadel, pod kterými byla upravena podlaha kvůli pohodlnějšímu sezení. Relativně velkorysé sedačky bylo možné vyjmout ven a převážet rozměrné předměty. Ruku k dílu přiložili i karosáři, jejichž dílo nevypadalo moc aerodynamicky, ale dosahovalo tehdy rekordního koeficientu aerodynamického odporu vzduchu pouze 0,28.

Problémem byl design a také základní proporce, které se lidem prostě nelíbily. A rovněž cena, jež se v momentě uvedení na trh pohybovala okolo 600 tisíc Kč za základní provedení - v době, kdy Škoda Octavia stála skoro polovinu. To jsou relativně známé nedostatky, ty ale u A2 doplňují i podivnosti, které zase tak známé nejsou.

Za všechny lze zmínit přístup k motoru, který má k obvyklému opravdu velmi, velmi daleko. Dieselové i benzínové pohonné jednotky byly uloženy nad přední nápravou, kam se uměli dostat školení servisní technici, ale nezkušení majitelé neměli bez studia návodů šanci. Běžná kontrola a doplňování některých náplní se prováděla přes kryt v místech masky chladiče zdobený čtyřmi stříbrnými kroužky. Ten šlo odjistit táhlem z kabiny a pod ním objevit výklopné hrdlo kapaliny ostřikovačů, vysouvací plnění oleje a jeho kontrolní měrku. Sundat celou kapotu ale tak snadno nešlo.

Připomíná to na videu níže Alex Kersten z Car Throttlu, který si ojetou A2 „z hecu” koupil. Je to Brit, takže se nelze divit poklesu hodnoty auta až na samotné dno - pořídil jej pojízdné za 150 liber, tedy asi 4 400 Kč s více jak 290 tisíci najetými km. Nicméně ani u nás nejsou A2 zrovna drahé zboží, za 50 tisíc korun už si můžete vybírat i z méně ojetých aut. U všech se ale budete muset smířit s oním složitým otevíráním kapoty, pokud s ním tedy někdy budete konfrontováni.

Klasický postup nefunguje, proto je potřeba nahlédnout do příručky k vozidlu. Výše popsané je prvním krokem, dále manuál odkazuje na dva krajní otočné zámky pod otevřenou mřížkou, které je potřeba ručně otočit a celý panel ukrývající motorový prostor odskočí ze své standardní pozice. Hliníkový díl nemá žádnou vzpěru, je potřeba ho manuálně vysadit a odložit bokem vedle automobilu. Princip připomíná závodní vozy, ale zde se bavíme o silničním, sériově vyráběném autě z přelomu tisíciletí.

Neobyčejný způsob odhalení agregátu nemá logiku, snad jedině zdůraznění lehkosti celé kapoty. Tu normální, ocelovou by z auta mnozí ani nezvedli, váží desítky kilogramů a je neskladná, tady si s ní Alex hraje jako s pírkem. Ani tak není vrácení tohoto svérázného poklopu zpět na své místo jednoduché. Je nutné trefit všechny západky přesně podle původního uložení, pak lze lehce přimáčknout kapotu a nakonec po směru hodinových ručiček zaklapnout otočné knoflíky.

Alex nepředvedl jen to, auto ho okouzlilo, a tak se snaží přesvědčit diváky, že nenáviděné je neprávem. Podle něj je mimořádně úsporné (verze s tříválcem 1,4 TDI jezdí za 4 litry na 100 km, i když nechcete), velmi mrštné a očividně jej fascinuje technickými detaily, které byly tou dobou vyhrazené vozům vyšších tříd. A vlastně i teď jsou mnohé z nich výjimečné. Třeba si jej oblíbíte též, samotné otevírání kapoty si ale sympatie získá stěží.

Zdroj: Car Throttle@Youtube

Petr Miler