Autoforum

/

Foto: Audi

Dělat věci jinak bývá cestou, jak se na trhu prosadit a Audi o tom ví své. V tomto případě to mu ale vůbec nevyšlo.

Automobil bez airbagu je dnes prakticky tímtéž co telefon s otočným kruhovým číselníkem a sluchátkem připoutaným na drátě, tedy mementem dávné minulosti. Přesto by pro Audi ještě v roce 1994 airbag věcí do značné míry zapovězenou. Neznamená to ale samozřejmě, že by německá automobilka zcela zanevřela na bezpečnost, pouze se rozhodla řešit riziko některých nehod jinak a podle ní lépe než všichni ostatní.

Vše začalo v 70. letech minulého století, kdy Audi postavilo novou halu, ve které se věnovalo interním crash testům. Bezpečnosti tak začal být přikládán stále větší význam, načež řada techniků začala řešit v té době velký problém - a sice velkou pravděpodobnost úmrtí řidičů při čelním nárazu. Hlavním důvodem býval kontakt hlavy s volantem či sloupkem řízení.

Konkurence tuto záležitost řešila především airbagy, přičemž největším průkopníkem byl Mercedes-Benz, jenž je začal do svých vozů standardně montovat v 80. letech. Audi jej mohlo následovat, ale nechtělo. V roce 1986 tak přišlo se systémem Procon Ten, což je zkratka pro Programmed Contraction and Tension (Naprogramovaná kontrakce a pnutí). Za jeho zrodem stál respektovaný kosntruktér Elmar Vollmer.

Systém fungoval na relativně jednoduchém principu, byť samo provedení bylo velmi komplikované. Audi vycházelo ze skutečnosti, že při čelním nárazu dojde nejprve k posunutí motoru směrem ke kabině. Ten byl dříve montován podélně a na jeho konci nechyběla převodovka, okolo níž bylo namontováno ocelové lano spojené se sloupkem řízení.

Jakmile došlo k nárazu, motor s převodovkou se začal sunout ke kabině, čímž byl spuštěn pohyb onoho lana, které jakoby mávnutím kouzelného proutku nechalo zmizet sloupek řízení v palubní desce. Vytvořen tak byl dostatečný prostor pro hlavu řidiče, která se nedostala do kontaktu s volantem - i proto, že zároveň došlo k přitažení bezpečnostních pásů. Dávalo to smysl. Proč si dávat hlavou do airbagu, když nemusí dojít k žádnému kontaktu?

Tento systém se tedy zpočátku jevil jako cesta tím správným směrem, načež jej Audi montovalo do modelů 100, 200, V8 i prvních sérií 80 a 90. Dobře ale přesto neskončil. Hovořit proti němu začala především nespolehlivost, neboť při některých typech nehod zkrátka nefungoval a ke kontaktům přece jen docházelo. Problémem byla také přidaná hmotnost veškerých komponentů a nakonec i cena. Audi se tedy ocitlo v situaci, kdy s konkurencí bojovalo hůře fungujícím, těžším a dražším systémem. V roce 1994 tak automobilka kapitulovala, uznala, že se vydala špatnou cestou a přešla k airbagům jako všichni ostatní.

Dnes je to skoro zapomenuté řešení, může se ale stát, že se jednou do výroby vrátí. Audi jej má stále patentované, jeho jméno zaregistrované a při dnešních možnostech by jej jistě bylo možné vyrobit levněji, spolehlivěji, bez velkých nároků na hmotnost a pochopitelné v kombinaci s airbagy, čímž by dále podpořilo jejich pozitivní dopad.

Zdroj: Audi

Petr Prokopec