Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Stříbrný šíp o výkonu 485 koní je jedním z pěti originálních modelů. Audi jej odkoupilo loni, nyní tak vlastní již tři exempláře Type C a D.

O historii Stříbrných šípů jsme zavadili již v článku o Mercedesu T80, automobilu, který měl pokořit veškeré rychlostní rekordy. Druhá světová válka ale snahy Ferdinanda Porsche překazila, ze stejného důvodu pak skončil i vývoj ve druhé německé stáji Auto Union. Budoucí Audi přitom tehdy mělo ambice hlavně na závodních okruzích, kde dominovaly modely Type C a Type D (a v závodech do vrchu také Type C/D). Druhý zmíněný vůz tak dokonce závodil ještě dva dny po obsazení Polska, když jej Tazio Nuvolari kormidloval k vítězství ve Velké ceně Jugoslávie v Bělehradu 3. září 1939. Tím však závodní úspěchy tohoto konkrétního Stříbrného šípu skončily a rozjela se jeho nová historie.

Během války Auto Union veškeré své závodní modely uschovalo v dolech na okraji města Zwickau, kde bylo i zázemí firmy. Tato část Německa však po květnu 1945 připadla ruské straně, přičemž nalezené automobily posloužily jako kompenzace za veškerá příkoří. V tu chvíli jejich stopa začala mizet, až u některých exemplářů zanikla úplně. Podle všeho by tak dnes měl existovat pouze jeden kus modelu Type C, zatímco Type D se dochovaly minimálně dva vozy z původních pěti. Od loňského roku přitom všechny vlastní speciální oddělení Audi Tradition, které je hodlá vystavovat ve firemním muzeu v Ingolstadtu.

Pro německou automobilku se tím uzavřelo namáhavé hledání, které bylo postaveno především na nadšení amerického sběratele Paula Karassika. Pro srbského emigranta byl totiž závod v Bělehradě jednou z posledních vzpomínek na rodnou vlast. V 70. letech minulého století tedy započal s pátráním, které trvalo desetiletí. Povedlo se mu přitom vystopovat hned dva exempláře - jeden v Rusku, druhý na Ukrajině. Přesvědčit však soudruhy z bývalého Sovětského svazu k prodeji bylo ještě náročnější. Zvláště, když tamní automobilky začaly se zkoumáním techniky tím nejhorším způsobem - tedy demontáží či destrukcí.

Nakonec se však krátce po pádu Železné opony povedlo oba vozy - exemplář z roku 1938 s jedním kompresorem a model z roku 1939 s dvojitým přeplňováním - odkoupit. Následná renovace však nebyla procházka růžovým sadem, neboť většina originálních komponentů již byla zničena. Obě kompletně nové karoserie tak musela podle původních specifikací vyrobit britská firma Rod Jolley Coachbuilding, která obstarala i finální montáž.

V roce 1993 byl konečně hotov první z vozů, o rok později pak opětovně spatřil světlo světa i výkonnější exemplář osazený dvanáctiválcovým motorem o výkonu 485 koní, který mu zaručoval nejvyšší rychlost přes 330 km/h. S podporou Audi přitom Karassik oba vozy přihlásil do závodu historických vozů, který se jel na Nürburgringu 1. října 1994. Tedy pětapadesát let poté, co silnější Type D zvítězil ve Velké ceně Francie a Československa.

Umístění obou vozů neznáme, jasná je však jejich následující cesta. Karassik totiž slabší exemplář prodal v roce 1998 přímo Audi, zatímco výkonnější verze našla o dva roky později nového majitele v dalším soukromém sběrateli. Od něj ho však loni odkoupila znovu automobilka, která tak získala zpět do vlastní stáje všechny tři Stříbrné šípy, které zmizely za Železnou oponou.

Pokud vás přitom zajímá onen třetí exemplář, pak jde o přechodný Type C/D, který při závodech do vrchu používal Hans Stuck. Značka se čtyřmi kruhy jej přitom před několika lety nalezla v muzeu v lotyšské Rize, aby jej následně odkoupila a převezla domů.

Petr Prokopec