Autoforum

/

Foto: Ferrari

Bílé Ferrari? To zní jako suchý déšť, tradiční barva splašených maranellských ořů je přece červená. Ne tak pro Piera Ferrariho, ten začal pro automobilku svého táty pracovat v době, kdy na okruzích vládly jiné pořádky.

Na počátku října se Maserati pochlubilo unikátním provedením modelu MC20. To bylo určena pro potomky zakladatelů značky, přičemž zvolené modro-bílé kombinaci šlo rozhodně zatleskat. Přesto všechno se ale náš článek nesl tak trochu v negativním duchu, neboť automobilka se zakázkovým kouskem vyrukovala krátce poté, co si dnes již naštěstí bývalý šéf koncernu Stellantis Carlos Tavares stěžoval na špatný marketing. Právě ten měl být dle jeho názoru důvodem klesajících prodejů. Že by je ale nakopla zpráva o tom, že Alberto a Ettore Maseratiové vůbec existují, natož fakt, že si převzali nové auto, jsme silně pochybovali.

Dnes se můžeme přesunout pomalu jen o vrata vedle. Znovu zde totiž máme italský supersport, navíc v modro-bílém laku, a ještě ke všemu určený potomkovi zakladatele značky. Jenže jakýkoli náznak rozpaků nečekejte, neboť v tomto případě zde máme Ferrari, které tím odhaluje pro mnohé neznámou část své historie. A protože se bavíme o značce, které jsou zákazníci ochotni platit majlant za pár specifických samolepek, marketingové fiasko z toho nebude.

Piero Ferrari, jediný žijící syn zakladatele zřejmě nejslavnější automobilové značky a dědic víc jak desetiny akcií firmy, se totiž pochlubil zakázkovou Daytonou SP3. A zvolil barevnou kombinaci, která je velmi chytlavá a neobvyklá současně. Působí jako popření tradic firmy, ale to je omyl, neboť se naopak silně váže k 60. letům minulého století, kdy Piero ve firmě svého otce začal pracovat. Tehdy totiž mezinárodní automobilová federace FIA odmítla homologovat model 250 LM, na což Enzo Ferrari zareagoval vrácením sportovní licence.

Místo aby tedy jeho auta zamířila na závodní dráhy v ikonické červené, dočkala se modro-bílého nátěru, který používal tým NART (North American Racing Team) založený a vedený Luigim Chinettim, dealerem značky pro Severní Ameriku a Enzovým blízkým přítelem. Ferrari tak v podstatě dokázalo obejít pravidla, aniž by na trať zamířily jeho vozy bez tovární podpory. Souběžně s tím pak značka představila na zakázku upravené 250 LM, které bylo určeno pro objíždění automobilových show, kde byla nová identita závodního týmu lépe komunikována.

Právě na tuto éru a vůz, jehož malba zdobí i jeho kancelář, se Piero Ferrari rozhodl odkázat. A inspirovat se nenechal pouze exteriérem dnes klasické 250 LM, ale také interiérem modro-bíle lakovaného stroje, který se pyšnil červeným interiérem. Do toho se pak ostatně nastěhovala i sportovní sedadla či karbonové dekory. Po stránce technické ale již vše zůstalo u standardního dvanáctiválce, který z 6,5 litrů objemu produkuje 840 koní. Ty pak míří jen na zadní kola přes sedmistupňový automat, přičemž na povel má 1 485 kilogramů suché hmotnosti.

Tohle skutečně vyvolává touhu, co říkáte? Fakt, že sám Piero s rostoucí věkem stále více připomíná svého otce v dobách jeho největší slávy, vše jen podtrhuje - tohle je divadlo, kterého budou mnozí chtít být součástí.

Zdroj: Ferrari

Petr Prokopec