Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Jen za vojenského režimu mohla vzniknout stavba tak extrémní, že pro ni dodnes nenajdeme obdobu v celém světě. Dech bere tak či onak, označení dálnice si ale moc nezaslouží.

Transamazonská dálnice oficiálním jazykem pojmenovaná Rodovia Transamazônica je značena cizincům univerzálně srozumitelným popiskem BR-230. Udávaná délka tepny napříč „plícemi planety“ se liší v závislosti na zdrojích, možným důvodem neshod se jeví skladba jednotlivých úseků z pevných částí i těžce sjízdných povrchů ryze přírodního charakteru. Nikdo nedokáže přesně říci, kde cesta končí a znovu začíná, proto je i statut dálnice diskutabilní, celková vzdálenost přesahující 5 tisíc kilometrů ale nebude daleko od pravdy. Něco takového nemá v případě jednotlivé dopravní stavby obdobu nikde na světě.

Stavbu inicioval brazilský vojenský vládce Emílio Garrastazu Médici poté, co navštívil chudý severovýchod země, který v té době trpěl jedním z pravidelných období sucha. Zhotovení rekordní jihoamerické komunikace trvalo jen šest let, kvalita a míra dokončení tomu odpovídaly. Slavnostní otevření proběhlo 30. srpna 1972, přes původní plány ale značná část trasy neměla asfaltový povrch a další práce se víceméně zastavily. Odvážně navržená magistrála měla být spojnicí Atlantiku s vnitrozemím, konkrétně se původně řidiči měli dostat od břehů oceánu přes Brazílii do Peru a Ekvádoru autem tak snadno, jako nikdy dříve.

Tyto stěžejní regiony měly být vzájemně propojeny i se sousední Kolumbií. Dalším hlavním cílem projektu bylo zmírnit dopady sucha ovlivňujícího úrodu severního východu. Projekt počítal s výstavbou 5 200 sjízdných kilometrů, ovšem vidinou přehnaných investic v době místní finanční krize byla raději zpevněna pouze část dálnice v rozmezí od počátku do bodu vzdáleného asi 200 kilometrů od města Marabá státu Pará.

Chybějící asfalt hned začal způsobovat dopravní komplikace. Cestování v mokru od prvních okamžiků připomíná jízdu po polní stezce, nejdramatičtější stav nastává každoročně během období dešťů mezi říjnem a březnem. Zatopené části uvězňují celé kolony aut, vysušené jámy v suché části roku znamenají pro změnu nebezpečné výmoly.

Dodržení kvality stavby bylo extrémně náročné kvůli odlehlosti většiny vytyčených míst. Dělníci zůstávali izolovaní mimo běžnou populaci, jediné sociální interakce zažívali mezi sebou nebo s občany výjimečně navštěvovaných měst. Pracovníci museli dodržovat přísný režim, jehož součástí byly náročné techniky a postupy převzaté z dřívějšího propojení Belému a metropolitní Brasílie.

Nedokončené pokládky svrchní vrstvy už skoro 50 let postupně dodělávají jednotlivé samosprávy. Špatně koordinované akce probíhají v různém časovém horizontu, přičemž centrální brazilská vláda dělá mnoho pro vyasfaltování co nejdelších sekcí Transamazonské dálnice, více jak 2 000 km dálnice zůstávají nezpevněny. Dříve tvůrci využívali k dopravě osob i materiálu malá letadla a lodě. Dnes těžká technika projede všude, zároveň tak přispívá k násilné modernizaci svébytného venkova, a především jsme svědky dramatického odlesňování.

Satelitní snímky dokazují negativní přínos BR-230 životnímu prostředí. Těžaři cestu využívají k přepravě pokácených stromů, holé pláně dovolují stále hlubší pronikání do panenské džungle. Vidina zisku z přírodní komodity zcela potlačuje zájmy místních a vlastně i celého světa, který potřebuje amazonský kyslík.

Konstrukce monstrózního silničního systému vyvolalo vážné otázky týkající se zachování křehké ekologie pralesa a domorodé indické populace v místech násilného zalidnění. Vzhledem k rostoucímu počtu přítomných zemědělců, dřevorubců a horníků odborníci neočekávají zlepšení situace ohledně ekologické likvidace vzácných ekosystémů. Případné dokončení dálnice v původně zamýšlené podobě tuto situaci jistě nezlepší, ohromující stavba se ale v tu chvíli bude moci zapsat mezi jeden z moderních divů světa.

V roce 1972 byla spojnice otevřena, ale na mnoha místech dodnes chybí asfalt

Velmi špatný povrch se vláda snaží nahradit klasickým asfaltem

Zdroje: BBC, Magnus Mundi

Mirek Mazal