Nürburgring a jeho mýtus, část třetí: až k slávě dnešních dnů

Navzdory všemožným patáliím letos Nürburgring ve zdraví oslaví 85. narozeniny. Kudy vedla cesta k jeho současné slávě?
  1. Autoforum.cz
  2. Rubriky a sekce
  3. Fascinace a historie

Nürburgring a jeho mýtus, část třetí: až k slávě dnešních dnů

8.1.2012 | Miro Mihálik | 1 příspěvek

Nürburgring a jeho mýtus, část třetí: až k slávě dnešních dnů

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Navzdory všemožným patáliím letos Nürburgring ve zdraví oslaví 85. narozeniny. Kudy vedla cesta k jeho současné slávě?

Nejdříve dojde na změny na stále funkční Jižní smyčce. Stavebníci zmírní pravotočivou zatáčku Müllenbach s úhlem asi 100 stupňů, odkud v roce 1945 startovaly do obou směrů americké Shermany a později závodní i civilní auta padala do hlubokého srázu. Úpravou oblouku se značně zlepší přehlednost tohoto místa - zvětšil se poloměr a dělníci zvětšili šířku vozovky. Na jaře 1965 byl zmodernizován také vstup při Nürburgu, protože zde často docházelo k dopravním zácpám. Toto rozhodnutí určitě uvítali nejen návštěvníci některého ze závodů, ale také lidé, kteří si chtěli zajezdit. Díky tomu totiž bylo možné Jižní smyčku v rámci nějakého podniku uzavřít, přičemž Severní smyčka zůstala sjízdná. V úsecích Schwedenkreuz a Pflanzgarten byl položen nový povrch, v Ex-Mühle jsou navíc z důvodu vynášení aut pozvednuté krajnice a původní schodiště na vyhlídce u zatáčky Breidscheid bylo nahrazeno stupňovitě naskládanými betonovými překlady.

Obrovské davy diváků působí policistům značné problémy, takže si v roce 1966 nechají vyrobit dva stolní zmenšené modely okruhu, které slouží k nácviku řešení problematických situací - miniatury se objeví na výstavě v Hannoveru. Téhož roku se nic většího neopravuje, rekonstrukce povrchu proběhne pouze v Südkehre na rozhraní obou smyček, ale spousta lidí si uvědomuje, že jde pouze o kosmetické přestavby a Ring přitom potřebuje generální opravu. V roce 1967 inženýři navrhnou mezi 22,35 a 22,5 km šikanu Hohenrain, protože piloti projíždí kolem věže Dunlop v příliš těsné blízkosti a obvykle v driftu. Tím se významně sníží rychlost na cílové rovince a odstraněn tím byl rovněž jeden z nebezpečných skoků. Okruh se tímto zásahem prodlouží o 25 metrů, z 22 810 na 22 835 m.


Pokud chce mít představu o vzhledu Nürburgrignu v roce 1967, zde máte ideální prohlídku

Kromě náročného profilu dokáže Nürburgring překvapovat také svým proměnlivým počasím. Například v roce 1968 musí být v devatenáctém kole zrušen závod mistrovství světa silničních motocyklů do 500 cm3 na Jižní Smyčce kvůli lesnímu požáru vyvolanému extrémně horkým počasím.Téhož roku na začátku srpna se ale jede Velká cena Německa v dešti a mlze. Tyto podmínky nejlépe zvládá Jackie Stewart v monopostu Matra-Ford. Po vítězství nazve okruh „The Green Hell”, Zelené peklo. Jeho „odplivnutí” je natolik trefné, že se okamžitě uchytí a používá dodnes, jen v němčině tomu říkají Die Grünne Hölle. Rok 1969 se z pohledu organizace vydaří, nicméně mezi jezdci to pořád napjatě vře. Mluvčí pilotů F1, Rakušan Jochen Rindt oznámí, že Nürburgring je příliš nebezpečný, potřebuje přestavbu a protesty nakonec v roce 1970 vyústí v bojkot okruhu a přesun formule 1 na Hockenheimring.


V roce 1968 zvítězí Jackie Stewart, aby vzápětí nazval Nürburgring Zeleným peklem

Pro prestiž Ringu je to pochopitelně rána, organizátoři se nemíní cirkusu F1 vzdát bez boje, a tak se v roce 1970 až 1971 přistoupí k radikální modernizaci v ceně 17 milionů marek. Některé zatáčky jsou přepracovány, boule na asfaltu odstraněny, přibudou obrubníky, bezpečnostní oplocení, pro fanoušky se objeví informační tabule a podél trati jsou nainstalovány kilometry svodidel. Phil Hill jako jeden z mála suše zkonstatuje, že okruh, který má teď 40 pravotočivých a 33 levotočivých zatáček, je jako vykastrovaný. Ve srovnání s předchozí divočinou má jistým způsobem asi pravdu, ale jen proto, že netuší, že spojení „vykastrovaný a F1” se dá v budoucnosti postavit na zcela jinou úroveň. Ani tyto stavební práce nicméně nepomáhají, navíc stěžovat si začínají také televizní společnosti tvrdíc, že nemůžou tak dlouhou a komplikovanou dráhu pokrýt kamerami, které nemají.

Přesto se GP Německa jede již v roce 1971 opět na Nürburgringu. První polovině 70. let dominují Jackie Stewart, Jacky Ickx a pro vítězství si do roku 1975 dojeli ještě Clay Regazzoni a Carlos Reutemann. Niki Lauda se poprvé dostane pod sedm minut, když v tréninku v pětasedmdesátém zajede jedno kolo za 6 minut a 58,6 vteřiny. Dny závodů F1 zde ale mají být brzy sečteny. Organizátoři se pořád snaží zlepšovat kde co. Na přelomu let 1972 a 1973 je okruh jedním velkým staveništěm. Úseky Hatzenbach a Breidscheid mají původní šířku jen osm metrů, po úpravě už o metr více.


Na začátku 70. se mohutně přestavuje hlavně v zájmu bezpečnosti - zde ukázka, jako to vypadalo v pasáži Adenauer Forst

Následující zimu se rozšiřuje také celý úsek mezi Döttinger Höhe a Antoniusbuche. Bezpečnostní nařízení říkají, že v místech, kde automobily dosahují rychlost 300 km/h, musí být povrch minimálně 12 metrů široký a po obou stranách je nutné mít zóny o šířce 4 metry. Mosty nutné ke křížení s běžnými sinicemi jsou pro jistotu strhnuté a postavené nanovo. Rekonstrukce je to značná ale tím na významu ztrácí Jižní smyčka. Südschleife je využívána hlavně pro závody motocyklistů, kteří ale rovněž zrychlují a stěžují si. Peníze navíc nejsou a i kdyby byly, patrně by to mnoho na celkovém profilu Nürburgringu nezměnil, a tak asi muselo přijít nevyhnutelné v podobě pověstného hřebíku pro F1.

Jen týden před Velkou cenou Německa, která se jede 1. srpna 1976 hlasitě protestuje proti Nürburgringu také Niki Lauda. V hlasování asociace pilotů dá najevo důrazné ne a v Německu je proto považován za zbabělce a sraba. Jako kdyby to tušil. Ve druhém kole v pasáži Bergwerk mu krátce ustřelí záď (můžete se podívat na konci článku na videozáznam) a jeho Ferrari 312 T2 je nekontrolovatelně vymrštěno na bariéru. Z roztržené nádrže se valí palivo a monopost začne okamžitě hořet, ještě předtím, než do něj navíc nešťastně narazí Bett Lunger. Lauda chvíli předtím ztrácí po prvním kontaktu s bariérou helmu.


Laudova nehoda z roku 1976 snad nepotřebuje komentář

Život mu zachránili kolegové. Kromě Lungera jej z rozmláceného stroje místo traťových maršálů vytahují Arturo Merzario, Guy Edwards a Harald Ertl. Rakušan je při vědomí, ale plameny těžce zasáhly jeho hlavu, plíce a později zkolabuje. Zde se v celé nahotě ukazuje, jaké problémy mají záchranné složky s rychlými přesuny při řešení problémů, ačkoli ve své flotile mají i Porsche 911.

Na celém příběhu je nejneuvěřitelnější to, že Lauda už šest týdnů po nehodě usedá s ještě obvázanou hlavou a obrovskými bolestmi za volant, aby navázal na do té doby svou skvěle rozjetou cestu za dalším titulem mistra světa, který má teď ale na dosah James Hunt sedlající McLaren M23 Ford. Ztrátu na Brita ale již nedožene. O jeden jediný bod. Pech pro Laudu, konečná pro Ring. Nürburgring končí se šampionátem F1. Nebo alespoň v podobě, jak jej znají tehdejší piloti.

Po děsivém neštěstí je vypracována zpráva, konstatující, že do Laudovi nehody zemřelo na Nürburgringu 138 lidí - 78 závodníků, 3 diváci, 1 pilot rogala a 57 amatérů při volných jízdách pro veřejnost. Už o rok později osloví dozorčí rada majitele okruhu, kterými jsou Spolková vláda, Porýní-Falcko a správní oblast Ahrweiler, s návrhem vyčlenit finanční prostředky na výstavbu zcela nové závodní dráhy. Následuje období politických potyček a dohadování se o tom, kdo bude radikální rozvoj financovat. Vedle toho se všichni alespoň shodnout, že se bude v závodech pokračovat i bez formule 1.

Účastníci jednání si začínají uvědomovat, že nikdo nemá dost prostředků na vykoupení dalších pozemků, a to znamená, že při stavbě bude muset být částečně obětována plocha pod Südschleife. Financování je na nějaký čas kvůli omezeným zdrojům zmraženo a přepracovávají se další a další návrhy. Veřejnost už tuší, že s okruhem to vypadá špatně a v roce 1980 uspořádá protesty s názvem „Rettet den Nürburgring” (Zachraňte Nürburgring). Do čela demonstrantů se postaví prezident ADAC Otto Flimm a společně uspějí. Spolková vláda vloží do projektu 40 milionů marek a 30. listopad 1981 je oficiálně ohlášen jako den, kdy se začne se stavebními pracemi.

Inaugurace nové závodní dráhy (říká se jí GP-Strecke) s délkou 4 542 metrů proběhne 12. května 1984 a to ve velkém stylu, závodem šampionů. Na start neoficiálního závodu se postaví kromě jiných Jack Brabham, Elio de Angelis, Phil Hill, Denis Hulme, James Hunt, Alan Jones, Jacques Laffite, Niki Lauda, Carlos Reutemann, Keke Rosberg, Stirling Moss, Alain Prost, Jody Scheckter, Manfred Schurti, John Surtees nebo John Watson. Co jméno, to pojem. Skoro všichni mají ve vitrínce nějaký mistrovský titul, někteří i více a všichni sedí v identických Mercedesech 190E 2.3-16. Vyhrál to nějaký Ayrton Senna, který poté pronesl nenápadnou větičku: „Teď už vím, že to dokážu.”


Nordschleife vás za necelých sedm minut provede Derek Bell v Porsche 956

Diskuze 1 příspěvek

Všechny články na Autoforum.cz jsou komentáře vyjadřující stanovisko redakce či autora. Vyjma článků označených jako inzerce není obsah sponzorován ani jinak obdobně ovlivněn třetími stranami.