Autoforum

/

Foto: Buick

Máte pocit, že dotykové displeje jsou moderní vynález, který se v autech objevil až po rozmachu chytrých mobilů v novém tisíciletí? Mýlíte se, i tohle je stará věc, která si v autech odbyla premiéru v roce 1985.

Pokud si dnes koupíte nové auto, je skoro nemožné, abyste v něm nenašli alespoň jeden dotykový displej. Nejde navíc jen o standard vyšších obchodních tříd či výbav, nýbrž o prvek, který se objevuje i napříč mainstreamovými značkami. Ani ty už ale dnes zhusta nezůstávají pouze u jedné obrazovky, složitěji než displeje budete v mnohých současných interiérech hledat spíše klasická tlačítka. Necháme na vás, zda vám tyto trendy vyhovují či nikoliv, my si nicméně hrátky s dotykovým displejem užíváme spíše na telefonu než v „počítači na kolech“.

Bez ohledu na to je zajímavé, kdy se tato móda začala rodit a v souvislosti s jakou značkou. Na takový Rolls-Royce či Bentley nicméně zapomeňte, jejich poměrně konzervativní klientela totiž většinu trendů odmítá až do doby, než se stanou běžnými. Stopy místo toho vedou k tradiční americké značce, která postupně upadá v zapomnění. Buick je dnes výrobcem, který se zaměřuje především na Čínu, kde končí 80 procent veškeré produkce. Ta navíc nespočívá jen ve čtyřech modelech jako v USA.

Právě Buick byl vůbec první automobilkou na světě, která začala ve svých vozech nabízet dotykový displej. Stalo se tak již v roce 1985, kdy byla odhalena Riviera sedmé generace. Ta řešení zvané GCC (Graphic Control Center neboli Grafické ovládací centrum) nabízela dokonce ve standardu, v porovnání s dnešními obrazovkami ale pochopitelně nešlo o žádnou slávu. Systém používal monochromatickou obrazovku o velikosti cca 7,5 X 10 cm.

Oč menší byly rozměry, o to více systém předběhl dobu i veškerou konkurenci. A nešlo jen o dotykové ovládání, které nabízelo lepší odezvu než současné systémy, ale i to hlasové - systém se pyšnil pamětí na 32 tisíc slov, přičemž umožnil ovládání klimatizace, rádia či palubního systému. Působivé pak byly detaily, které by dokázaly oslovit i dnes. Kupříkladu při nastavení klimatizace se měnila rychlost otáčení vyobrazeného větráku dle možnosti, jakou jste zvolili. U rádia pak bylo možné nastavit také ekvalizér, stejně jako rozložení reprodukovaného zvuku.

Buick byl ihned po představení systému zaplaven pochvalnými reakcemi, proto GCC zamířilo v roce 1989 také na palubu modelu Reatta. Ve stejném roce pak navíc začal modifikovanou verzi zvanou Visual Information Center (VIC) používat také Oldsmobile Tornado Trofeo. V jeho případě přitom současné zmáčknutí tlačítek OFF a WARM vedlo k vyvolání servisního menu, načež jste se dostali k veškeré palubní diagnostice a datům, s nimiž zákazníci ani neměli přijít do styku.

Úvodní ovace však neměly dlouhého trvání, neboť zejména v případě Buicku si zákazníci začali stěžovat, že kvůli ovládání systému musí sledovat obrazovku a ne vozovku. Navíc velikost displeje činila i jednoduché operace jako zvýšení hlasitosti náročnými. V roce 1990 tak dotykový displej na bázi CRT zmizel z nabídky a my si museli počkat až na návrat panelů s LCD technologií. Paradoxní je, že jejich odezva byla a často i dodnes zůstává o poznání horší než u více jak tři dekády let starých aut.

Zdroj: Carscoops

Petr Prokopec